Cesta smrti kapitána Scotta k jižní točně (Velké bílé ticho)

Velmi příjemné překvapení. Nečekala jsem, že by mohl být skoro sto let starý dokument tak poutavě a zábavně natočený. Barevně tónované záběry moře, ledové pevniny a místní zvířeny jsou nádherné a popisky k nim hodně vtipné. To se ovšem týká tak asi dvou třetin filmu, třetina poslední, věnovaná finální výpravě britských polárníků, je pak už pochopitelně smutně ledová. (08.01.2019)

„Všimněte si, jak opatrně se tato samička vrací ke svým vajíčkům nevěda, že moje kamera a já opravdu nejsme tak špatní, jak vypadáme.“ Normálně se tomuto typu dokumentů snažím spíš vyhýbat a v případě Velkého bílého ticha, který je navíc němý, jsem k filmu přistupoval vyloženě s nechutí, i navzdory vysokému hodnocení. Chyba lávky! Celý dokument mě ohromě bavil. Záběry byly velmi zajímavé (líbilo se mi líhnutí racků ale třeba i život pod stanem), tónování jim ještě přidalo na poutavosti, ale naprosto nepostradatelnou součástí filmu je jeho komentář. Ten je poučný a přitom nenudí, snaží se diváka co nejvíce přiblížit roli spolucestovatele skupiny (oslovování publika, řečnické žádání o svolení něco ukázat apod.-to je ohromné plus na rozdíl od mnoha současných, „odosobněných“ dokumentů). Diváka se snaží zaujmout i ukazováním způsobu natáčení a krom čistého zkoumání a pozorování obsahuje i momenty „oddechu“, které nabízí něco pro zpestření (tancování a box, skákající kočka, fotbal, představování psích týmů atd.). A nutno dodat, že jsem u filmu i mnohdy od srdce zasmál (nejvíce mě bavil život tučňáků popisovaný „naším“ výrazivem). Oproti tomu směrem ke konci snímek silně zvážní a zainteresovaný divák se skoro až zoufale snaží skupince pomoct prodlužováním kreslené čáry co nejdál, bohužel samozřejmě neúspěšně. A ten patos, na který nakonec dojde, není ani trochu otravný, vlastně jde o velmi ojedinělý případ, kde je naprosto ospravedlnitelný. Na dokument budu raději vzpomínat díky jeho zábavnějším částem, nicméně celkově je vysoce kvalitní a tomuto faktu bude odpovídat i moje hodnocení. „Bohužel, tyto norské sněžnice, zvané lyže, byly jediné věci ženského rodu, co jsme v průběhu dvou let viděli.“ (01.06.2015)

Výborný dokument zobrazující expedici na jižní pól. Krásně nasnímáno, ozvučeno, vtipně a poutavě odvyprávěno. Z odlehčené polohy (první dvě třetiny filmu) bez větších problémů přechází i do polohy vážnější a dramatičtější – opět naprosto s přehledem, kdy si dokument vystačí i s několika málo záběry. Ve zkratce dokument, který mě dokázal zaujmout, rozesmát, i rozesmutnět. Nad hodnocením tentokrát nemusím moc dlouho přemýšlet. (24.03.2015)

Poprvé jsem navštívil v kině promítání němého filmu a přestože jsem se trochu obával dalšího z řady starých uznávaných filmů evokujících sice zajímavý „muzeální“ exponát, ale bez hlubšího osobního přínosu, nakonec jsem byl velmi překvapen ve více směrech... třeba tím, jak dokumentární záběry dávné výpravy na jižní pól či celodenního zážitku s tučňáky tady nejednou doplňoval i vtipný komentář... jak mě přes zpočátku neustálé mezititulky dostávaly mnohé záběry svou atmosférou... jak navzdory dokumentárnímu charakteru šlo z těch fascinujících záběrů (ať už šlo o putování nebo dlouhé staticky snímané dění ve stanu) postupně vnímat krásný silný příběh podobný hranému filmu... i jak emocionálně silného vyvrcholení jsem se nakonec dočkal. Přitom finále je tu podané působivě přesto, že z těch nejsilnějších okamžiků nevidíme explicitně nic, záběry pořízeny již nebyly a režisér si v této chvíle v rámci sugestivního dovyprávění příběhu vystačí s psaným písmem, několika fotografiemi, ilustrativními záběry a vloženou písní. Možná, že z dnešního pohledu jsem zde občas (zvláště v pasážích evokujících klasický přírodopisný dokument) vnímal některé části jako rozvláčnější, ale odcházel jsem z kina rozhodně velmi spokojen a obohacen. [85%] [Art Film Fest 2023, Košice; navštívěno s honajzem2] (21.06.2023)

Posledná polhodina filmu je impozantná, emocionálne nabitá a má v sebe správne napatie. Aj napriek tomu, že z dejepisu vieme, že prvým polárnikom na Južnom póle bol napokon nór Amundsen. Práve táto skutočnosť bola nepríjemným prekvapením pre Scottovu výpravu a to znechutenie a sklamanie, že ich niekto predbehol o jediný mesiac, malo fatálne následky pre celú výpravu. Preto sa mi zdala posledná tretina filmu najlepšia. To ostatné bolo trochu zdĺhavé, aj keď vobec nie nudné. Príliš veľa času sa venovalo životu zvierat a trochu mi to pripadalo ako prírodopisný film. Našťastie to v mnohých prípadoch zachránil vtip ( naháňanie tučniakov ), alebo dramatické scény ( lov kosatiek ). Takto sa dramaturgicky javí celý film trochu rozháraný. Ale to tvorcovi odpúšťam vzhľadom k dobe vzniku filmu a okolnostiam nakrúcania. Horšie to už dopadlo z následnosťou scén, v 2-3 prípadoch bol strih nezvládnutý. V každom prípade si treba film pozrieť, nehovorí totiž len o neochvejnej túžbe po dobývaní odľahlých miest na Zemi, ale aj o profesionalizácii filmového umenia ako takého. Druhý komentár. (13.12.2013)