Špion, který mě miloval

Třetí bondovka s Rogerem Moorem v hlavní roli dorazila 3 roky po té předchozí a po promarněné příležitosti jménem Muž se zlatou zbraní dorazila ideální bondovka, která definitivně předvedla, že ve faktu, že Moore není Connery tkví to pravé kouzlo, které Bonda definitivně vydává tak trochu jiným směrem, který ale zároveň není vyloženě urážející. Mooreovi už je sice v době premiéry této bondovky 50 let, přesto ale ze sebe dostává všechno a celkově se čím dál tím blíží tomu ideálnímu ztělesnění Bonda a přesto nadále využívá svůj komediální talent, který definitivně Bonda odvádí na odlehčenější kolej. A dělá to s takovou grácií, že je to fakt zábava. Režisér Lewis Gilbert, který už předtím točil bondovku Žiješ jenom dvakrát se vrátil a Bonda představil v bondovce, která se definitivně z ještě pořád komorních bondovek přetavila do bondovek velkolepých. Záporákovo sídlo, přehnaní záporáci (nejen šílený hlavní záporák Stromberg v podání Curt Jürgense, ale především Jaws v podání Richarda Kiela, který to jako jeden z mála záporáků dotáhl do dalšího filmu a je jedním z těch příkladů co je na téhle éře Bonda strašně sympatické). Mooreův Bond se prostě ve své 3. bondovce dostal do situací, které si Conneryho inkarnace ještě o dekádu dříve nedokázala představit. A právě ve faktu, že se tvůrci rozhodli jít ještě o kus dál a přitom si pořád nechali zapnutou brzdu na prahu snesitelnosti tkví jedno ze základních kouzel Mooreovo éry. Špión, který mě miloval přitom není v rámci Mooreovy éry nejpřehnanější (To až ten Moonraker všemu nasadil korunu), přesto ale definitivně po Žít a nechat zemřít a Muži se zlatou zbrani vytvořil směr, kterým se bondovky v dalších pár letech vydali. Ne vždycky to poté bylo ideální, většinou to ale stálo za to. Tahle bondovka je jinak v době svého vydání jedna z vizuálně nejkrásnějších a po vzoru bondovky Thunderball se vydáváme pod vodu a podvodní záběry se vyrovnají právě záběrům z Thunderballu. Bond girl Anja Amas v podání Barbary Bach je jedna z nejlepších v celé historii série, akční sekvence parádní a celkově téhle bondovce v zásadě k dokonalosti moc nechybí. Finální dojem jí kazí jen už některé skutečně za vlasy přitažené momenty, fakt spočívající v tom, že se i přes jistou snahu nedaří Agent, který mě miloval úplně prodat jako romantický film a ty hlášky jsou na můj vkus v Mooreově éře pořád celkem suché. Přesto všechno je ale Agent, který mě miloval druhá nejlepší bondovka s Moorem v jeho éře. Jaká, že je ta první? Jasně, že Moonraker! (24.12.2020)

První bondovka, která mě nejen rozesmála, ale občas i slušně pobavila. Sice okoukané a předem prohlédnutelné scény jsou naskládány umně za sebou, tak že i když se vysmíváme jejich nesmyslnosti, jsme zátáhnuti poměrně hluboce do děje a tento dvouhodinový film strávíme bez výraznější újmy. Možná pouze při honičce, kdy je Bond pronásledován nejprve motocyklem se sidecarou, posléze automobilem a nakonec vrtulníkem, pilotovaným značně přihlouplou kráskou, která s Bondem před pár minutami flirtovala, už nabudeme po chvíli neodbytného pocitu trapnosti, jenž je však brzy vykompenzován neodolatelnou vynořovací scénou. Nejsympatičtější postavou je pochopitelně Richardem Kielem neodolatelně ztělesněný Zub, který nás potěší svou pro bondovky netypickou nesmrtelností. (24.10.2004)

Po dvou veskrze sympatických a víceméně podařeně komediálních Bondovkách s Rogerem Moorem je to krok směrem k nezajímavé šedi. Přitom má tahle Bondovka dva klady. Veskrze sympatickou ruskou agentku a skvělé entrée padoucha. Teda bylo by skvělé, kdyby dávalo z jeho pohledu nějaký taktický smysl, což nedává. Jinak je ovšem padouch o ničem, působí na mě prostě jako random dědek. Zbytek filmu si rozhodně nebudu pamatovat, snad jen, že tam byly ponorky. Zbytek je totiž bondovská klasika -> trapný padouchův poskok, co jen tak neumře a vždy je tam, kde potřebuje být, dějová rozháranost vedoucí k naprosté absenci napětí, autíčko, co umí střílet a jezdit pod vodou, triky, co řvou, že jsou triky, řada scén, které jsou prostě jen pitomé, zase žraloci, zase lyže, zase spousta vody a neochota kohokoliv nějak efektivně ohrozit Jamese Bonda. Já nevím, proč se zrovna u téhle série tak strašně toleruje, že je to pořád to samé. Za zmínku určitě stojí honička ad absurdum v půlce filmu, ta pobavila. Tenhle díl má ovšem jedno nové negativum, a tím je hudba. Ta byla pod taktovkou Johna Barryho vždy hlavním kladem, zde je pro mě jedním z hlavních záporů. Strašná titulní píseň, která nemá s Bondem vůbec nic společného a je to prostě jen rutinní pop song (spojte ty nejsladší popiny od Paula McCartneyho, Freddieho Mercuryho a Michaela Jacksona a dostanete tohle) a doprovodná hudba často jede ve stylu nějakých italsko-francouzských komedií s nevkusnými synthy a funky kytárkou. A ani citace Lawrence z Arábie to nezachrání. (14.02.2021)

S Moorem a jeho bondovkami mám problém. On se mi jeví jako obstarožní seladon (i v těch prvních filmech), snímky pak buď fádní, nebo utahané, či přemrštěně nadsazené, popřípadě naprosto neoriginální. Nebýt hlavní kočičky a několika světlejších okamžiků, nudil bych se přímo katastrofálně. Navíc žádnej pořádnej song, něco jako Live And Let Die. (01.06.2009)

Aniž bych si četla zdejší komentáře, tak první dojem z filmu, který jsem měla, byl úplně stejný jako první věta komentáře od Segrestora :-) Dodnes se mi líbí tehdejší filmařské pojetí moderních, nadčasových technologií jako je třeba obojživelný "kočkolap", který dokáže na silnici i pod vodou zneškodnit nepřátelské cíle. Také monumentální Atlantis na mě udělal dojem, stejně jako sympatický (zlo)obr s tak trochu tupým výrazem a unikátním stomatologickým úsměvem. Z jeho nezničitelného chrupu by měli zubaři stopro radost. S Rogerem, jakožto agentem s povolením zabíjet, problém nemám, ale musím se přiznat, že mě film jako celek krapet uspával ... nevím proč, ale občas jsem se přistihla, že zavírám oči a myslím na něco jiného. (11.01.2014)