Špion, který mě miloval

Ackoliv to tak ze zacatku nevypadalo, nakonec jedna s nejlepsich Mooreovo bondovek. Prvni pulka filmu nesazi moc na akci, ale spis na humor a obcas je to tak zabavny, ze bych to skoro az oznacil za komedii. Moore totiz hazi hlasky na vsechny strany, ale co je nejdulezitejsi, dostane naprosto dokonalou bondgirl, opravdu jedna z nejlepsich ze vsech bondovek a nejen, ze to mezi nima paradne jiskri, ona ma navic i perfektne napsanou postavu, ktera muze Bondovi ve vsem konkurovat, takze taky haze hlasky, slusne se rve a oproti uz lehce starymu Mooreovi je navic totalne sexy. Druha pulka uz sice na komicnosti ubere, ale rozhodne ne na zabavnosti a film zacne sazet vic na akci, ktera sice trikove nic moc, ale jinak je hodne povedena a Bond ma paradne namakany auto. Co se tyce zaporaku, nez nic moc Jurgens (coz je ale dany jeho nic moc postavou), me vic zaujal Richard Kiel jako jeho poskok kovova drzka a to v celym filmu nerekne ani slovo. Proste takle maj bondovky vypadat, dostatek akce, dostatek humoru, paradni zabava. (06.01.2010)

Když jakýkoliv protivník Jamese (v tomto případě neslaný, nemastný stréc Stromberg) praví: „Sbohem, pane Bonde!“, může si být 100% jist, že ho ještě někdy uvidí a pak teprve bude to loučení opravdu definitivní.. Notoricky známý Lotus Esprit "Submarine", padouch Jaws, co si při zubní prohlídce nesedá do křesla k dentistovi, ale rovnou si ho upne obráběč kovů do soustruhu a nezničitelný agent jejího veličenstva utužující s půvabným majorem KGB anglo - sovětské vztahy (někdy i 3 x za noc). Solidní esence všech Bondovek, kde Moorea zastupují při rvačkách, či jízdě na lyžích dubléři, ale to je myslím pochopitelné, když se všechna jeho mrštnost už dávno přestěhovala do jazyku. A to nejen, co se týče mluvení.. (09.09.2010)

Tříletá pauza tomu rapidně pomohla a ačkoli je tentokrát scénář, trpící asi tuctem přepisů, řádný kripl, z The Spy Who Loved me se pro mě stává zástupce TOP3 dosavadní trojice bondů. Dělící se o druhé až třetí místo s Majesty's Secret Service ve chvostu za Goldfingerem. Může za to zejména úcta produkčního týmu k práci scénografa Kena Adama, jež dostal po usilovné a neustávající práci na všech předchozích dílech bianco šek na tvorbu exteriérů i interiérů a mohl se tak vyřádit jak kreativně, tak ve vší velkoleposti. Ať už pak Ejzenštějnem inspirovaná kancelář generála KGB, tajná základna britské tajné služby pod Abú Simbelem, monstrózní tankér-ponorkolap či famózní stavba podmořského Atlantis v sobě uchovávají přesně ten kreativní dobový esprit technologického pokroku kombinovaného s novátorskými designy, jakým jsou bondovky proslulé. Navíc závěrečný ponorkový šmajchlkabinet je jedno z nejútulnějších míst filmového plátna, ve kterém bych se dokázal pohupovat celé dny. Tentokrát opravdu můžete vesele ignorovat toho trapnýho dědka v saku a tu gumovou pannu, která se vás snaží přesvědčit o něčem, co nedokáže ani vyslovit. Zde si jde totiž naplno užít hlavně to prostředí, kde se to odehrává i trnout u divokých akčních scén, na kterých se nešetřilo. Své o tom ví Leicesterské kino, kde se film promítal v premiéře i za asistence prince Charlese a během úvodního seskoku z hory se nevědomky celé osazenstvo v tichosti strnule postavilo. (18.08.2019)

Typický příklad bondovky, ve které není podstatný ani tak příběh jako celkové pojetí a nápady. Zápletka je vskutku primitivní, záporák nic moc, ale akční scény jsou na špici. Už samotná úvodní sekvence na lyžích vypadá výborně, pak se v půlce filmu objeví auto obojživelník a v závěru je 40 minutová juchanda plná střelby a výbuchů. Imho zabiják Jaws není špatný, ale viděl jsem lepší. (27.01.2007)

Po dvou veskrze sympatických a víceméně podařeně komediálních Bondovkách s Rogerem Moorem je to krok směrem k nezajímavé šedi. Přitom má tahle Bondovka dva klady. Veskrze sympatickou ruskou agentku a skvělé entrée padoucha. Teda bylo by skvělé, kdyby dávalo z jeho pohledu nějaký taktický smysl, což nedává. Jinak je ovšem padouch o ničem, působí na mě prostě jako random dědek. Zbytek filmu si rozhodně nebudu pamatovat, snad jen, že tam byly ponorky. Zbytek je totiž bondovská klasika -> trapný padouchův poskok, co jen tak neumře a vždy je tam, kde potřebuje být, dějová rozháranost vedoucí k naprosté absenci napětí, autíčko, co umí střílet a jezdit pod vodou, triky, co řvou, že jsou triky, řada scén, které jsou prostě jen pitomé, zase žraloci, zase lyže, zase spousta vody a neochota kohokoliv nějak efektivně ohrozit Jamese Bonda. Já nevím, proč se zrovna u téhle série tak strašně toleruje, že je to pořád to samé. Za zmínku určitě stojí honička ad absurdum v půlce filmu, ta pobavila. Tenhle díl má ovšem jedno nové negativum, a tím je hudba. Ta byla pod taktovkou Johna Barryho vždy hlavním kladem, zde je pro mě jedním z hlavních záporů. Strašná titulní píseň, která nemá s Bondem vůbec nic společného a je to prostě jen rutinní pop song (spojte ty nejsladší popiny od Paula McCartneyho, Freddieho Mercuryho a Michaela Jacksona a dostanete tohle) a doprovodná hudba často jede ve stylu nějakých italsko-francouzských komedií s nevkusnými synthy a funky kytárkou. A ani citace Lawrence z Arábie to nezachrání. (14.02.2021)