Reklama

Reklama

V nitru Llewyna Davise

  • USA Inside Llewyn Davis (více)
Trailer 2

V nitru Llewyna Davise je příběh ambiciózního a talentovaného mladého muzikanta, který se snaží získat si trochu uznání, v době obrody folkové hudby, v New Yorku roku 1961. Ačkoliv se jeho život zdá být nekonečným řetězem smůly, Llewyn se nevzdává a pevně si jde za svým snem. Bez peněz a trvalé adresy se protlouká životem a přespává u stále se snižujícího počtu kamarádů. Jako šance na záchranu se jeví cesta do Chicaga, kam se vydává s nadějí na získání nového manažera a s vyhlídkou na překonání své smůly. (Blue Sky Film)

(více)

Videa (34)

Trailer 2

Recenze (325)

nunka 

všechny recenze uživatele

"Vonkajší život" Llewyna Davisa je nemastný, neslaný, bez príkras a príchute, "vnútorný život" komplikovaný, plný intenzívnych citov a sem tam temných obsahov. Jediný zmysel má hudba. Coenovské predstavenie sa mi nedostalo pod kožu, aj keď na to šli celkom dobrým spôsobom (kamera, atmosféra, dialógy), celkovo neuspokojuje, ponúka len nejaké vákuum, ktoré sa tiahne od začiatku do konca. A nič to vákuum neprekoná, až na ten záver, ktorý mi v celom kontexte nedával zmysel. ()

PinokKio 

všechny recenze uživatele

Llewyn Davis. Ve svém nitru hudební talent, navenek však další Coenovic smolař, přežívající svoji nudnou existenci na cizích gaučích nebo po newyorských ulicích jen se svojí kytarou a kočkou, co není jeho a byť se jmenuje Odysseus (nebo tak nějak), tak po šourku ani památky (což majitele nepotěší). Llewyn chtěl zjevně od života víc než jen hrát pro šestákový obecenstvo v zaplivaným baru, možná snil být folkovou hvězdou nebo mít aspoň v občance štempl se svojí adresou, kde se bude povalovat na svým vlastním gauči. Jenže venku se píše rok 1961 a jeho hudba málokoho zajímá. Snad nejsmutnější film bratrů Coenů, o to líbivější je ale kamera mého oblíbence Bruno Delbonnela .. ()

Reklama

POMO 

všechny recenze uživatele

Coenovci v chill-oute. Pohodová undergroundová brnkačka skromných ambícií. Bez zápletky, ale miestami parádne atmosferická - hlavne pri brilantne zostrihanej a ozvučenej ceste autom do Chicaga, ktorej dominuje najlepšia postava filmu (John Goodman). Ako celok je ale snímka neuspokojivá, nedá divákovi to, na čo pri nej zadumane čaká. Faktótum, taktiež o outsiderskom looserovi, bolo formálne konvenčnejšie, ale obsahovo zábavnejšie. ()

gudaulin 

všechny recenze uživatele

V nitru Llewyna Davise je film, který vyvolal pozoruhodně protichůdné ohlasy. Filmová kritika uznale přikyvovala a hovořila o nejzásadnějším hudebním filmu dekády a možná vůbec nejzásadnějším filmu, jaký se kdy věnoval folkové hudbě. Hudební scéna odmítavě kroutila hlavou a tvrdila, že takhle to nebylo, resp. že tu dobu, události a místa v ní popisovaná vnímá úplně jinak. Věc se má tak: čtvrť Greenwich Village má v americké kulturní tradici výjimečné místo. Byla to čtvrť známých literátů, volnomyšlenkářů a bohémů, kam mířili nekonformní jedinci všech možných kategorií a pater sociálního žebříčku. Už ve 30. letech minulého století tam prolomili společenské tabu a otevřeli černochům přední vchod do hudebního klubu. Místní společnost konzumovala drogy a vyznávala se tu volná láska dávno před vznikem hnutí hippies. Začátkem 60. let tady nastartovala folková revoluce. Objevila se spousta amatérských nadšenců, kluby vznikaly jako houby po dešti, v barech a kavárnách patřila hudební vystoupení k běžnému koloritu. Folk se rozkošatěl a spojil s rockem a dalšími žánry. Dnešní hudebníci si zrod moderní hudby, jak ji známe dnes, spojují do značné míry právě s Greenwich Village a dobou, do které je film zasazený. V jejich očích je to úžasně pozitivní záležitost, novátorská, energická a romantická. Coeni na to ale šli z druhé strany. Každá revoluce má přece své oběti a poražené. Nové hvězdy přes noc převálcovaly známé tváře minulosti, nadšenci neměli problém vystupovat zadarmo a profesionálové se ocitali bez angažmá. Režisérská dvojka čerpala volně z memoárů písničkáře Davea Van Ronka, který neobstál v tvrdé konkurenci. V jejich podání má příběh hlavního hrdiny ponurou atmosféru, je to příběh člověka, co klesá ke dnu a neví, jak se bránit. Jde o depresivní záležitost, kde se málo nadějné vyhlídky propojí se sebedestruktivním charakterem hlavního hrdiny. Za sebe tvrdím, že je to jeden z nejlepších coenovských kousků, taková intimní pociťovka, kterou jsem si zamiloval. Nesmí vám ale vadit, že ladění snímku je zkrátka smutné a jeho rytmus je pomalý. Celkový dojem: 90 %. ()

Morien 

všechny recenze uživatele

(1001) Myslím, že bych věřila, že tomuhle hudebníkovi je pět set let (ano, mluvím k tobě, Jime Jarmuschi). A pro pána, co mu nabízel svůj zimní kabát, to byla poslední role, them feels. (DÁLE SPOILERY V PODROBNĚJŠÍ ANALÝZE NEŽ JSOU MÉ OBVYKLÉ NEKOMPETENTNÍ POSTŘEHY.) Byla jsem na komentované projekci, které předcházel úvod hudebního odborníka, já si ale čím dál víc říkám, že v tu chvíli pánové akademici příliš nevěděli, co dělají, či lépe řečeno nevidím vnitřní souvislost. Nemyslím si, že by záměrem bratří Coenů bylo vytvořit dokument určité doby nebo rekonstrukci nějakých konkrétních událostí. Jejich film si sice propůjčuje základy z reality, staví na nich ale něco jiného, možný svět umělce „salieriovského“ typu, portrét jeho nitra, který se vztahuje k abstraktnějším pojmům, než jakými jsou „pouhé“ dějiny folkové muziky. Hlavní hrdina je unavenou duší, která zoufale hledá smysl pro vlastní skutky (existenci), respektive naráží na nekončící řetězec důkazů o tom, že žádný takový smysl neexistuje. V písni, která hraje k závěrečným titulkům filmu, se zpívá: „Řekněte mi, koho milujete.“ K našemu hrdinovi Llewynu Davisovi mi to přijde velmi přiléhavé, protože to je přesně jeho problém. Všechno důležité se mu děje na dosah, všichni slavní začínají vedle něj, ale on si na nic z toho sáhnout nemůže. Dobře o něm vypovídají také dva venkovní záběry z epizody v Chigagu, kde se při cestě přes parkoviště zmrzlý a unavený prodírá závějí sněhu – jediného hlubšího sněhu v okolí. Kdyby udělal několik kroků stranou, šel by po pevné zemi. Nejsem si ovšem jistá, jak moc je tato symbolika záměrná (a jestli to jenom nevypovídá o tom, že si produkce nemohla dovolit „zasněžit“ větší část lokací). A potom, kdyby je udělal, kdyby jeho cesta byla lehčí, jaký vliv by to mělo na jeho hudbu? Stal by se komerčně úspěšný jako jeho přítel Jim a nebo by se z něj stal opěvovaný génius jako z „mladého Boba“, který jej v závěru filmu vystřídá na pódiu v The Gaslight? Hrdinovo „nekonečné“ putování lemuje větší množství figurek odpovídajících různým lidským typům, ať už jde o běžné prosté lidi (hrdinova sestra) nebo stereotypizované intelektuály (všichni hosté u Gorfeinových), folkové muzikanty, více čí méně úspěšné (Jim a Jean, mladý voják, kovboj s hlubokým hlasem), a nebo bizarní stylizovanější postavy (Goodmanův Roland Turner a jeho mlčenlivý řidič). Film má epizodní strukturu a každé setkání je samo o sobě vypointované. Tyto jednotlivé pointy se potom skládají do poselství celého filmu. Komedie Coenů tentokrát není taková, že by se u ní člověk popadal za břicho, přesto si při sledování připadá pobaven. Možná díky tomu, že i hlavní hrdina jako kdyby byl od všech ostatních odstřižen, a většinu času při kontaktu s ostatními nevěří svým očím a uším a nestíhá se divit. Čím větší odstup od filmu ale vzniká, tím víc přestává být komedií a tím spíš z něj diváka bolí srdce. Protože hlavním tématem je autentičnost versus odhodlání, osud versus ironie, cesta versus výsledek, a pro hlavního hrdinu všechny tyto souboje končí vcelku špatně. Jeho vinou ovšem, což je ještě smutnější. On sám si také protiřečí, při rozhovoru s Jean jí vyčítá, že je kariéristka a bere hudbu jen jako cestu k pohodlnému rodinnému životu na předměstí, při hádce s Gorfeinovými potom ale křičí, že hudba je jeho profese, to, co ho živí, a ne předmět nějakých emocionálních výlevů. Velmi zábavná mi přijde celá linie s kočkou (která se příznačně jmenuje Ulysses, protože také hledá cestu „domů“), a to kvůli ironii, kterou v sobě obsahuje. Když Llewynovi poprvé kočka uteče z bytu profesora, považuje to za špatnou událost, která ho zpomaluje a ochromuje, kterou musí řešit, místo aby se soustředil na svoje putování za kariérou. Proto ji nechá v autě u démonicky směšného Turnera a pokračuje sám. Jeho život ale od toho momentu není nijak lepší, ba dokonce je ještě horší. Jeho naděje, že se prosadí pod hlavičkou vlivnějšího producenta, se ukáže jako lichá. Když během zpáteční cesty mine odbočku ke městu, kde nyní pravděpodobně vyrůstá jeho dítě, srazí na silnici tvora, který by mohl být tou opuštěnou kočkou. Nepoučil se, že připoutat se k ostatním živým tvorům by mohla být cesta, jak se vymanit z životního marastu, ve kterém se ocitl. A když se v závěru filmu opakuje úvodní sekvence a kočka mu opět málem uteče z bytu, ale tentokrát se mu ji podaří zastavit včas a doslova ji odkopne zpátky, považuje to za vítězství, za znamení, že se mu konečně něco povedlo. Ale díky tomu ho jeho život jenom rychleji zavede po stejných kolejích na stejná místa jako předtím, kde ho za jeho hloupost zbijí ve špinavé uličce a kde sláva na pódiu patří jiným. Autoři se o filmu vyjádřili tak, že si inspiraci při tvoření díla brali zejména ze samotné dobové hudby, nikoli z osudů jejích autorů. Celý film tomu formálně velmi odpovídá, protože největší důraz je kladen na atmosféru, která dokresluje hlavní parametry písní, které v něm zazní: Melancholie, jednoduchost a z toho plynoucí intenzita a zásadnost jednotlivých obrazů. Záběrování velmi často sugeruje detaily, které Llewyn během svého putování pozoruje. V ostatních případech zůstává kamera odtažitější, snímaným objektům se příliš nepřibližuje. Zejména se soustředí na výrazy tváří a řeč těla pečlivě vybraných a typově přesných herců. Barevnost obrazu je velmi utlumená, místy na hranici černobílosti, což pomáhá vytvořit dojem místa, které je vytržené z toku času a ve kterém jsou časové i prostorové souvislosti nějakým způsobem narušené. Písně, hudba a jejich texty, dostávají prostor zaznít v úplné délce a v syrové, neupravené podobě. Několikrát hudba hraje jen jako podkres scény, jejímž obsahem je něco jiného, ale ve většině ostatních případů je sdělením dané scény právě hudba samotná: nejspíš právě proto, že je to jediný způsob filmařů, jak přímo ukázat, co se doopravdy nachází v tom hrdinově diskutovaném nitru. Celý zbývající prostor filmu o tom vypovídá zprostředkovaně. Svět jeho mysli je vystavěn kompaktně a důvěryhodně. Během sledování tohoto snímku mi několikrát přišel na mysl Jim Jarmusch a jeho „Přežijí jen milenci“, a to z toho důvodu, že jejich dva hlavní mužští hrdinové řeší podobný problém: ocitli se díky vlastní vině a několika okolnostem v situaci, kdy je jejich život věčný (pořád se opakující) a tím vlastně beze smyslu. Zatímco Jarmusch mě ale zklamal pubertálním pojetím svého rozhněvaného muzikanta, který vůbec nepůsobí jako opotřebovaný dlouhým žitím/hledáním, u Coenů bych věřila bez mrknutí oka, že jejich hudebník už bloudí světem několik století a stejně dlouho ještě bloudit bude. Dokud nepřijde na to, kde dělá chybu. --- 2021: Ach, kde jsou ty časy, kdy byl Adam Driver ještě jenom "kovboj s hlubokým hlasem". Jinak se ve mně s každým dalším shlédnutím v průběhu let utvrzuje přesvědčení, že tohle je nejlepší film ever, a nikdo, ani já v komentářích k dalším nejlepším filmům ever, mi to nerozmluví. () (méně) (více)

Galerie (65)

Zajímavosti (14)

  • Oscar Isaac a Carey Mulligan se setkali již na natáčení snímku Drive (2011). (Itar)
  • Ethan a Coel Coenovi se museli obejít bez svého oblíbeného kameramana Rogera Deakinse, který byl zaneprázdněn natáčením filmu Skyfall (2012). (Dr Lizal)
  • První kopie byly do kin distribuovány pod krycím názvem "The Gaslight". (Cheeker)

Související novinky

Sedmé Star Wars mají záporáka

Sedmé Star Wars mají záporáka

28.02.2014

Fanoušci Star Treku už dozajista zvládli vydýchat, že jim J. J. Abrams (Mission: Impossible III, Super 8) pláchl do předaleké galaxie. Star Wars: Epizoda VII se připravuje a sepisuje pěkných pár… (více)

Oscarové nominace 2014

Oscarové nominace 2014

16.01.2014

Dnes odpoledne vyhlásila Akademie filmového umění a věd (AMPAS) ústy své prezidentky Cheryl Boone Isaacs a herce Chrise Hemswortha nominace na Oscary pro letošní rok. O prvenství v počtu nominací … (více)

PF 2014

PF 2014

01.01.2014

Zima dlouhá, léto krátké, Vánoce bez sněhu a v sedmi stupních. Ale uznejme, že na výborné filmy byl rok 2013 štědrý. Rivalové, Gravitace, Star Trek: Do temnoty, V zajetí démonů, Zmizení, druzí Thor a… (více)

V Cannes vyhrálo šokující lesbické drama

V Cannes vyhrálo šokující lesbické drama

29.05.2013

Explicitní sex mezi herečkami Adele Exarchopoulos a Leou Seydoux samozřejmě není jediným důvodem, proč porota pod vedením Stevena Spielberga udělila Zlatou palmu filmového festivalu Cannes dramatu o… (více)

Reklama

Reklama