Proti větru

Velmi dobré obsazení do hlavní role Paula Benoítem Magimelem v každém případě přispělo k mému vyššímu hodnocení. Drama se kterým se tak běžně nesetkáváme, takže se jen v hrubých rysech můžeme dohadovat, zdali by to odpovídalo i reálu. Postavy, které proplouvaly v Paulově životě po zmizení jeho ženy by potřebovaly přece jen o trošku víc rozvinout, abych lépe pochopila jejich jednání vzhledem k němu (kromě bratra, tam jsem byla spokojená). Jinak ta atmosféra byla přesně tak pochmurná, jak bych si asi představovala v této situaci a jisté napětí z očekávání vzhledem ke zmizení jeho ženy a jak to nakonec dopadne, jsem cítila celou dobu. A i když to byl smutný film, tak jsem vděčná, že se j podařilo potlačit citově vyděračský podtón a konec byl v tomhle směru tak akorát umírněný. Jedno je ale jisté, Benoít Magimel tady v mých očích opravdu zabodoval. (08.10.2016)

Workoholický otec, musí přehodnotit svůj dosavadní život ve chvíli, kdy jeho manželka záhadně zmizí a on se musí postarat o své malé děti. V mnoha chvílích citově vyděračské drama, které však nemá mnoho aspektů, které by v daném žánru zaujaly. Herci nepřekvapí ani nezaujmou. stejně jako plytký scénář a obyčejná režie. (13.01.2013)

I když se film zabývá neradostným tématem a naděje v něm zasvitne jen málokdy, neupadá do prvoplánových kýčovitých schémat a po celou dobu udrží diváka v napětí. Tvůrci ve scénáři chytře přeskočili období bezprostředně po zmizení ženy a vyhnuli se tak největšímu slzavému údolí. Místo toho se věnují Paulovi v okamžiku, kdy už je trochu smířený s osudem a snaží se jít dál, což je mnohem zajímavější. Zároveň oceňuju, že tam není patetický motiv sbližování s dětmi. (27.11.2012)

Film o rodičích, dětech a odpovědnosti. Řekněme to takhle - francouzské drama o rodině, která je jedním ze základních kamenů v každém z nás. Zní to jako klišé, ale vztah Paula a jeho dětí mě okouzlil. Oceňuji, že divák celou dobu netuší, jak to vlastně celé dopadne. Jenže první půlka se tak vleče, že tu druhou půlku jsem byla schopná dokoukat až napotřetí. Což je škoda, protože ta druhá půlka, kdy se všechno vyšetřuje a vysvětluje, patří k vrcholům (zejména scéna v zahradě, kde Manon upadne) celého filmu. (11.08.2013)

[FFF 2012, Sydney] Nepodliezavá a predsa sugestívna, tiesnivá i posmeľujúca a jednoznačne rázna odpoveď na toporné usmoklenosti typu "We bought the zoo" alebo "Descendants". Stačí keď si odmyslíme mamičku v kóme či už dávno po smrti a pre zmenu ju necháme nevedno kam zmiznúť hneď deň po manželskej hádke. Následne sa rozbehne identická zápletka (osamotený otec s dvomi deťmi sa od rušnej každodennosti presúva do pokľudného ústrania za účelom začatia od nuly, nutno dodať, že pribudá faktor bodľavého pochybovania) ako pri dvoch vyššie uvedených tituloch, ktoré však za sebaistou prvotinou Jalila Lesperta odsúdeniahodne zaostávajú. Najmarkantnejší rozdiel spočíva v tom, že J.L. s pojmami ako samota, výčitky, vina, viera, obroda narába bez tendenčných manierov a sústreďuje sa predovšetkým na priam stelesnenie týchto motívov do moróznej všednosti. K tomu tiež dopomáhajú distingvované her. výkony a presne "my cup of tea" ozvučenie zväčša plné exper. ambientu skoro ako od Samiho Sänpäkkilä. Niekomu sa asi nebude pozdávať prostomyseľné jednanie "main characteru" Benoîta Magimela, ktorý svojími činmi ide proti zdravému rozumu a privodzuje tak viac útrap než úžitku, ale aj keď i ja som s jeho správaním spočiatku nesympatizoval, po čase som si uvedomil, že práve ony "nepravdepodobné" rozhodnutia sú na mieste-metaforicky tu boria predsudky a byrokraciu."Des vents contraires" je nakoniec cez všetku tu priliehavú smolu aj rozvážne optimistický príspevok na tému "nové začiatky", vidno to počas a takisto na samom konci kedy sa zas raz (aspoň na chvíľu) pripomenie, že nemožné neexistuje… (23.03.2012)