Neodvolatelná mise

Zpochybnění stability míru napěchovaného zbraněmi bylo tématem i původního snímku Sydneyho Lumeta "Selhání vyloučeno" z roku 1964, filmu o tom, jak mylný rozkaz nezvratně namíří americký jaderný bombardér na Moskvu. Remake Stephena Frearse je bohatší o zkušenost jaderné katastrofy v Černobylu, která také byla kdysi naprosto "vyloučená", a o závěrečný výčet zemí vlastnící v současnosti jaderný arzenál. Nečekejte nic akčního, ani bombastického. V televizních kulisách nám George Clooney a spol. mluveným slovem předvedou, že hrozba jaderné války může být reálná v jakékoliv době. (30.10.2010)

Fail Safe z roku 2000 se nemůže vyhnout srovnání se svým takřka dokonalým filmovým předobrazem. Není to úplně fér, protože tato verze je záznamem živé televizní inscenace (ano, občas to někdo stále ještě dělá;)) - což má samozřejmě určitý vliv na formát a obsah filmu. Na formát ani tak ne, protože i originál byl velmi komorní záležitostí, ale pokud jde o obsah, těch chybějících 20-25 minut je dost znát. A když se dozvíte, že to prokrácení je důsledkem "nutnosti" reklamních pauz, a máte možnost srovnání obou verzí, zanechává to určitou pachuť... Jak je vidět z obsazení, "nový" Fail Safe je v daném ohledu velmi slušně vybaven, a celkový úhrn "hvězdnosti" z dnešního pohledu je někde jinde, než u původní verze. Bohužel, Stephen Frears není Sidney Lumet, a hlavně Richard Dreyfuss není Henry Fonda. Když si vybavím Friedkinovu aktualizaci Lumetových 12 Angry Men, působila na mě podstatně přirozeněji, než "nová" verze Fail Safe - černošský pilot Don Cheadle si vymění s Georgem Clooneym jednu "dobovou" segregační poznámku, Clooney je tragicky ovdovělý, a jeho syn hází do závěru filmu poměrně slušné logické vidle (které v původní verzi, kde s pilotem mluvila jeho manželka, nebyly). A hlavně, dětičky hrající si před kinem... oh come on... To jsou zkrátka věci, které ani Brian Dennehy, James Cromwell a hlavně Hank Azaria nemohou při nejlepší snaze vyvážit, zvlášť když jejich (dnes nesrovnatelně méně známí) předchůdci hráli své vedlejší role také jako z partesu. A to jsem se ještě nedostal k plukovníku Blackovi... nevím jak to, ale Harvey Keitel mi přišel, jako kdyby hrál jen na půl plynu. Takže jak to uzavřít - prokrácení, díky kterému vypadlo pár dějově sice ne úplně podstatných, ale původnímu filmu velmi prospívajících, scén, se spolu s dalšími nepříliš šťastnými režijními rozhodnutími, a ne úplně stoprocentně vydařenému castingu (Dreyfuss) a hereckému nasazení (Keitel), na kvalitě Neodvolatelné Mise podepsalo negativně, a bohužel celkem výrazně. I tak objektivně vzato jde o velmi dobrý film, který nabízí divákovi jeden z těch nepříliš příjemných zážitků, jimiž filmové/televizní médium plní svou společenskou úlohu. Kdybych obě verze viděl v opačném pořadí, možná bych byl o něco shovívavější, ale takhle váhám mezi 70 a 80%. A vzato z trochu jiného úhlu, "remaku" Dvanácti Rozhněvaných Mužů jsem dal 70... Takže to tak nechám i tady. 70% (27.03.2017)

Chybí dělají i stroje, které ale vyrobili lidé... Zpočátku velice zábavná satyra na téma jak odvolat bombardér nesoucí na palubě jaderný arsenál, které ovšem po čase začíná docházet humor. Herci jsou výborní a ve svých partech absolutně přesvědčiví. Hodně se mě líbil hlavní iniciátor jaderné války Hank Azaria, který se vždy dostavil s výborným argumentem proč vybombardovat nepřítele jako první. (05.04.2013)

Kopia rovnomenneho filmu z roku 1964 ale v mnohych ohladoch prekonava svoj original. Vyborne herecke obsadenie, hlavne Richard Dreyfuss ako prezident, Brian Dennehy a moj oblubeny Goerge Clooney. Neuveritelne napinava zalezitost od zaciatku az do konca, filmu prospela aj kratsia metraz oproti originalu. A o dost lepsie spracovany a emotivnejsi zaver filmu. Pohlad na usmiatu tvar dievcatka, ktoru zaleje svetlo a... ...a potom koniec. (16.09.2009)

Po trochu nudném úvodu (ale vzhledem ke stopáži opravdu krátkému úvodu) začíná jít do tuhého. Jak postupuje čas, atmosféra je opravdu napjatá, no a konec, přestože není nic vidět, masakr. Pachuť studené války je z toho cítit na míle daleko, což je určitě velké plus a vůbec si nedokážu představit, jak se cítili lidé, kteří v 60. letech viděli originál. To by muselo vyřešit asi moc hodně panáků. Přece jen tomu ale něco malinko chybí a televizní háv (i přes vynikající herecké obsazení i výkony) se nezapře. Nakonec dám 4 body, jelikož podobně laděný snímek "Den poté (1983)" mě dostal přeci jen o trochu víc. (21.05.2013)