Příběh mého syna

Twice Born je ohromně nevyrovnaným snímkem. Prvních čtyřicet minut je svou laciností s místy až telenovelsky vedenými dialogy a scénářem k nevydržení "The weirdest love stories are always the best.", navíc podpořené nesnesitelným "hereckým" výronem Emila Hirsche. Milostná scéna nasvícená hřbitovními svícemi, je až za hranou nevkusu a maximálně otravného kýče, nehledě na fakt, že odpudivý Hirsch a nádherná Penelope se k sobě trestuhodně nehodí a chemie tragické lásky mezi nimi zoufale nefunguje. Určitý zlom v kvalitativním posunu snímku kupředu, přinese uhrančivá Turkyně Saadet Aksoy, která vyniká nejen hereckou přirozeností díky níž převyšuje hlavní herecké hvězdy o parník, ale právě k její postavě se pojí drtivá většina zásadních zvratů a emocionálně vyhrocených scén, které snímek později přinese a také ta Nirvana. V samotném závěru mě navíc nepotěšil vše doslovně vysvětlující konec pro přitroublého diváka. Nakonec tudíž váhám mezi 3-4*, ale mám pocit, že ženy mě tentokrát nepřesvědčí a zůstanu na třech. A to především proto, že nemám rád, když film podceňuje svého diváka doslovností a lacinou podbízovostí ve spoustě scén. (19.05.2013)

V určitých momentech (a není jich málo) krásný film, jímž zpracovávaná témata jsou mému srdci velmi blízká, stejně jako ústřední herecká dvojice + zajímaví, méně známí herci ve vedlejších rolích. Po okouzlující asi první půlhodině ale začne film více a více upadat do vod monotónnosti, postavy se plácají od ničeho k ničemu a samotná válka hraje oproti osobním životům protagonistů podružnou roli. Což je škoda, protože právě scény, ve kterých jim válka zásadním způsobem ovlivní život, patří mezi ty nejlepší. Jinak by filmu neuškodilo trochu víc špíny na úkor přehnané estetizovanosti, která se s příběhem trochu tluče. Přes řadu výtek jsem si ale film oblíbil. Chvílemi mě iritoval, trochu i nudil, ale jakmile začala hrát Nirvana, odněkud vykouknul optimistický Emilův kukuč či byl na plátně charismatický medvěd Gojko, vyloženě se mě Příběh mého syna dotýkal. Za to ty slabší čtyři hvězdy dát musím. 75 % (25.05.2013)

Další příspěvek filmařů do kapitoly válečného konfliktu v bývalé Jugoslávii, ikdyž tady se více zaměřují na osobní propletený osud syna hlavní hrdinky, kde ve střídavých flashbacích odhalujeme ve víru tehdejší syrové etnické války celý příběh. První třetina nezáživná, pak se to už pomalu rozjížďí a konec překvapivý. Opět si dovolím pro zájemce tohoto smutného tématu na konci 20.století doporučit filmy jako Válečníci, Vítejte v Sarajevu, Zásah do srdce, Harrisonovy květy, Savior nebo novější V zemi krve a medu. (22.08.2013)

Asi to ani na celé čtyři hvězdičky není. Je vidět, že autorkou předlohy je žena, která je zasažena romantikou, přestože tenhle film je válečný a ještě více protiválečný. Řekl bych, že film není dostatečně zvládnut režijně, střelba a kanonáda je jakási nahodilá, tak, aby se hodila do scénáře, výkony statistů velmi amatérské, ranění a mrtví se vrhají na zem tak, aby si příliš neublížili. A celý děj je dost komplikovaný, naštěstí se v závěru dozvíme vše podstatné. - Ovšemže tu hraje moje milovaná Penelope, jenže ten film je až příliš šit na její tělo. Kolikrát jsem viděl hrát tuto ženu v jejím plánovaném nebo i skutečném mateřství, jako by to byl její styl herectví, který jí připadne. Rozhodně se to zdaleka nevyrovnalo filmu Ma Ma... Ostatní herci zahráli standard, koukatelný ten film je. (20.05.2018)

Ve finále bohužel spíš jen plytký rodinný melodramat, kdy si několikrát musíme v duchu předříkávat, že kýč je tu a tam potřeba. Už dříve mnohokrát a lépe natočený příběh o snaze získání potomka začíná pozváním dávného přítele do Sarajeva. Na cestu plnou vzpomínek se tak vydává svobodná matka i její frackovitý syn, jehož otec kdysi padl právě v bosensko-srbském konfliktu. Série flashbacků následuje, stejně jako manipulace a povrchní snaha o dramatické situace i dialogy jakoby opsané z červené knihovny. Nějaká zásadní myšlenka mi scházela, naopak znovu velmi potěší soustředěný výkon Penélope Cruz. (14.05.2013)