Příběh mého syna

Příběh je sice dosti přitažený za vlasy, ale konečně život píše i neuvěřitelnější scénáře. Pénelope Cruz je herečka, která je výbornou představitelkou žen, které jsou - jak říkala Helena Růžičková v seriálu Vlak dětství a naděje - na tragickej život pes. Ale tady se mi líbili spíše mužští představitelé. Válka v pozadí osobního příběhu dodala filmu na naléhavosti. (21.05.2018)

Příběh složený z klišé a kýče vyústil v perfektní drama. Jižani jdou na dno, na dřeň, pod kůži, jakákoli emoce musí být vyhrocená. Děj Venuto al mondo je kolekce osvědčených pravd a osvědčených motivů, mohl z toho tedy být standardní příběh o tom, jak těžké je prožít válku, vidět lidi umírat a jak se z toho ve finále zvencnout. Jenže tenhle film dává naději, že jakkoli bude váš život ušpiněný marastem, do kterého se máčíte sami, můžete nakonec najít štěstí, přičemž touha po něm stála na úplném začátku vašeho martyria. Touha po štěstí plodí hnus a hnus zase plodí štěstí, nejen touhu po něm. Venuto al mondo spojuje ukřičenou Itálii s nekompromisním Balkánem a snílkovskou Amerikou, a proč ne? Tenhle film je skvělým dramatem, které není historickou učebnicí, ale příběhem zoufalství, ve kterém lze hledat naději. (07.05.2013)

Už dlouho jsem neviděla film, který by na mě takto zapůsobil. Ze začátku má člověk pocit, že vidí až nakonec, ale finále je přinejmenším překvapivé a na city zahraje velice silně. Užíváme si štěstí i neštěstí. Všechno je zdánlivé a pomíjivé, zvlášť když v záloze číhají úskalí války. Tenhle snímek také otevírá dveře multikulturnímu otevření se, uzavírá předsudky a posouvá naděje na lepší zítřky. Dává odpouštět a dává smířit se, dává zapomenout nezapomenutelné a dívat se kupředu... (09.10.2013)

Krátce - nedovařený europudink se všemi definičními znaky midcultu. A teď obšírněji. Snímku nelze upřít, že dbá o svůj zevnějšek. Krásná je Penelope, krásná je válka, krásné je umírání. Estetizace nepříjemného a ošklivého drží naši pozornost na povrchu, kde se s případným dojetím manipuluje mnohem snáz (nedojmou nás příčiny, ale následky, které lze v rámci filmu snáz „vyřešit“, z kina proto můžeme odcházet s dobrým pocitem, že nastolené otázky byly zodpovězeny). Vrstvení bezbolestných obrazů a vět jako opsaných z duchovních příruček a z textů rockových balad přitom zprvu nesměřuje za žádným nadčasovým cílem. Okolní svět pro hrdiny začíná existovat až po vyčerpání potenciálu vztahových problémů. Velké dějiny jsou zde jen od toho, aby (dramaturgicky) nakoply ty malé, aby dodaly na závažnosti plytkému rodinnému melodramatu. Neorganické zahrnutí balkánského konfliktu do příběhu navozuje falešné dojem, že jde o víc než jen o to, kdo s kým počal dítě. ___ Definování ženy výhradně skrze její mateřství je pouze jedním z mnoha stereotypů, okolo nichž byl příběh vystavěn. Nemá-li žena dítě, je pro vyprávění irelevantní. Jiná než mateřská role pro ni neexistuje. Neplodnost se v tomto kontextu stává problémem světového významu. ___ Příběh mého syna předkládá utopický model světa, v němž národností, rasové i náboženské rozdíly ustupují myšlence pomoci bližnímu. (Číst film proti srsti, jde o příběh o tom, kterak kapitalistický svět udělal z balkánských zemí kurvy a následně jim sebral naději na lepší budoucnost.) ___ Špatní nejsou primárně lidé, ale to, co je přesahuje – válka a politika, pojmy filmem tak zobecněné, až se stávají bezobsažnými. Špatné jsou ty situace, které hrdinům způsobily trauma a ztížily jim seberealizaci a hledání vlastní identity (krize identity je nejnosnějším tématem filmu, žel nejhůře rozpracovaným). Abstraktní kategorii zla zastupují ti druzí, konkrétně nepojmenovaní, nevázaní na konkrétní dějinné období (ač pravděpodobně pocházející z divokého Východu, ne z vždy nápomocného Západu). Film z nás díky tomu snímá pocit viny a vyvolává příjemné tušení, jak dobře se vlastně máme. ___ Respektuji, že kýčů je třeba. Není ale třeba je nekriticky přijímat a akceptovat jejich banální vidění světa, který má v reálu mnohonásobně více barev a chutí. 50% (12.04.2013)

Pre mňa to bolo rozhodne veľké sklamanie. Hoci film pôsobí celkom autenticky a scenár pôsobí dosť zaujímavo, to celé spracovanie a hlavne tá až neadekvátna dramatizácia retrospektívy tomu dosť uškodili. Ja neviem - tešil som sa na toto, veď Penelope Cruz a Emile Hirsch v hlavných úlohách a príbeh zasadený do zaujímavého prostredia vojnovej Bosny, kto by sa na toto netešil? Aj keď to vyzeralo spočiatku veľmi zaujímavo, čím ďalej tým viac mi to prišlo stále viac zvrátené. A čo ma zarazilo najviac - ako môžu dať hrať otca a syna v spoločnej roli, keď ten syn vo filme je len jeho nevlastný, a pri pohľade na Castellittovcov musí asi každého zaraziť tá nepopierateľná fyzická podoba? No neviem, neviem. Keby niet tej úžasnej kamery a krásnych precítených záberov, tak by to bolo fakt už na 2*. (31.05.2013)