Decoding Annie Parker

Decoding Annie Parker (2013), scénář a režie Steven Bernstein Jak si poradit se smrtelností? Filosofové a jiní s logem spolupracující si nezřídka při dekódování slova pomohou diferenciací. Například řeknou: O záležitosti Z lze hovořit ve dvojím smyslu. Jsou tedy dva význam smrtelnosti. Všeobecná a moje. Ta nutná, všelidská, je vědomím, že každý musí umřít… někdy a nějak. Toto vědomí je potlačováno většinou lehkomyslností, odlehčením života, bezstarostností čili hýřením, méně často důmyslností, zatížením života, starostlivostí čili religiozitou (svazkem). Tento první význam je poměrně nezajímavý, lze studovat rozličná náboženství, která se to snaží obejít, různé filosofie, které se to snaží pochopit, různé právní systémy, které se s tím snaží vypořádat. Náboženství poukáže na zásvětnou transcendentální skutečnost, jejíž realitu vyloží jako primární vůči přítomnosti, filosofie se pokusí o odstup, který pojmově uchopí jinak nepochopitelné, čímž samu smrt zmrtví a učiní směšnou, právo upřede síť konstrukcí, jimiž se odmarní majetek a mezilidské vztahy tak, že se zafixují do trvalejších institucí, jako například vlastnictví věcí a stát. Moje smrtelnost je ale jiná, nepřevoditelná, nedelegovatelná na náboženství, vědu či zákony. Moje smrtelnost je vždy tady, jako moje, vnímaná jako napětí vůle či nevůle žít. Jistě může být zapomínána, ale vždy znovu a znovu se přihlásí se svou zátěží, když ztrudí mysl, když se smrt ohlásí pokušením dekadence lidství, rezignací. Annie Parker, hlavní postava filmu Decoding Annie Parker (2013), scénář a režie Steven Bernstein, je nadčlověk. Nový druh, ten, kdo přemáhá smrt, dychtivě touží po životě sebe jako člověka, nikoli anděla, nedbaje toho, že by tu mohly být všechny důvody k rezignaci. Rakovina, přenášená genem, v jejím případě rakovina v prsu, zabila její matku, když Annie bylo 13, sestru, napadla i ji. Přišla o prs, vlasy, manžela. Neutekla z domu, kde vyrostla, druhý manžel symbolicky koštětem vymetl smrt z zakletého pokoje, kde smrt žila, jak ji tam umístila kdysi v dětství se svojí starší sestrou. Ten objasňující rozhovor se odehrává při návštěvě Annie u lůžka svého ex-manžela. Ten zmírá ztýrán rakovinou tlustého střeva. Annie jej vyzývá, aby tak jako ona předtím, věřil v něco, bojoval, aby mohl žít. Paul v podstatě chce umřít, věří ve smrt. Myslí slabě o sobě, ptá se Annie, co v něm ona viděla, když si jej brala a měla s ním syna. Annie byla přilákána a přitahována jeho bezstarostností, lehkobytím. Sama se svou rakovinou bojovala radostnou vědou, studiem genetiky. Nietzsche prošel třemi stádii úvah. Stejně jako Annie Parker. První je přitakání životu nalezené v dionýzském oproti apolónskému. Druhá spočívá v zmíněné radostné vědě proti křesťanství. Třetí pak v vůli k moci zosobněné nadčlověkem vytyčenému vzhledem k veškerému nihilismu.  Není Nietzsche jen psychologem? Není diametrální diferenciace nadčlověka jen psychologismem, když jde o to odlišit nadčlověka od člověka resentimentu? Skrze psychologizované tázání se po duši, starost a péči o duši, dostává se k povaze bytí. Přesně jako to Heidegger viděl – v pobytu, tu-bytí, nalézáme porozumění bytí samému.  Dekódování Annie Parker, představené Samanthou Morton, spočívá nejprve v odkódování dětinské pohádkové předurčenosti fatalitou rodinné předurčenosti zemřít na rakovinu prsu, zadruhé v rozluštění genetického kódu jakožto spouštěče choroby navzdory všem pochybám vědecké obce 70tých let minulého století, kdy prapůvod byl hledán v okolnostech a za třetí v osobním sexuálním a vůbec životním vítězství, když potřikrát přemohla rakovinu. Její porozumění naději spočívá nikoli v nějaké zásvětné perspektivě, ale v mocném přitakání. Příběh Annie Parker je předlohou filmu. AP je Toronťanka, 1994 byla jednou z prvních žen v Kanadě otestovaných s BRCA1 genovou mutací, její nález smrtelného genu byl pozitivní. Svůj příběh i prostřednictvím nadace šíří v Severní Americe, příběh vítězícího zápasu se smrtelností. „My life was a comedy. I just had to learn to laugh" (15.09.2021) (méně) (více)