Nedotknutelní

Boromejka z lapáku zvyšuje nápadnost půvabů buržoazie. Podtext lidskosti a ústřední záměr vymítat sebelítost bezprostřední živelností jsou nedotknutelné, leč subjektivní „handicapy“ nelze opomenout. Na sociální drama se klouže po povrchu, či stoupá směrem k utopii jako paraglide nadnášený termickým proudem vzduchu, většina vtipných scén na téma konfrontace zdravý člověk - kvadruplegik je předvídatelná bez ohledu na divácké limity korektnosti a co je nejhorší, latexové rukavice místo cévky, či plen jsou jakýmsi znakem učesanosti, která stříká voňavý filmový parfém na jinak zcela „nearistokratickou“ realitu. S hodnocením „nejlepší evropský film posledního desetiletí“ bych tak byl velmi opatrný.. P.S.: Státem těžce zkoušenému českému invalidovi maximálně zbývá, aby si od výfuku svého Maserati Quattroporte dovedl gumovou hadicí zplodiny do interiéru vozu a ukončil to. No jo, to by vlastně nešlo. Modely autíček od firmy Bburago zplodiny nevylučují.. (31.12.2013)

Můj vztah k Nedotknutelným (přesněji TĚMTO Nedotknutelným, protože s názvem Intouchables budu mít navždy spojenou De Palmovu gangsterku) by se dal popsat asi takto: "Na počátku byl hype." I z toho důvodu jsem si dal se zhlédnutím hodně na čas (film jsem viděl až v televizi cca před půl rokem), a dokonce se věci sešly tak, že jsem stihl vidět i zatím poslední film z dílny dua Nakache-Toledano, Dokud Nás Svatba Nerozdělí. A kupodivu když mi pak prošli "rukama" Nedotknutelní, měl jsem z nich v řadě ohledů velmi podobné pocity. Ano, je to velmi dobře zahrané, po řemeslné stránce velmi dobře vedené, ale zcela průhledné a nepřekvapivé, sestavené z očekávatelných figur a očekávatelných situací (jistě, obvykle v nich není k vidění kvadruplegik), a že by mělo jít o bůhvíjak přelomový film nebo i "jen" film roku, to bych neřekl. Na moji "první signální" to zkrátka a dobře nezapůsobilo a v hlavě mi tato záležitost zůstává už jen díky tomu přeceňování, které se jí dostalo a stále dostává. 8. nejlepší film? Ale prosím Vás... 70% (06.10.2018)

Tradiční schéma opět skvěle naplněno, odehráno, ozvučeno a odrežírováno. Zase tu máme střet dvou rozdílů, naštěstí se ale zbytečně netlačí na dojemnou pilu, a toho faktu je využito spíš pro budování komedie. Vůbec je tu sympatický, že i když by se film mohl víc babrat ve smutném osudu ochrnutého Philippa, tak se omezí sem tam na poznámku, krátkou scénu či pohled, co vyjádří mnohem víc a film díky tomu nesklouzne do slzopudné záležitosti. Tenhle poměr mezi citlivostí a odlehčením je tu výborně vyváženej. Ovšem že velkou zásluhu mají i oba herci, mezi kterými je chemie už od jejich prvního společnýho záběru. Některým bude film zřejmě i tak připadat příliš hřejivý, ale to jednak bylo záměrem a pak je to skutečně šikovně a kvalitně odvedená práce ve zcela jiném duchu než jsou vyumělkovaný "filmy co pohladí." Mít CSFD větší bodovací rozpětí dala bych 8/10. (19.03.2012)

Určitou slabinou jinak nadprůměrně natočeného filmu je snaha o "akčnost" děje i příběhu a zřejmě i úsilí autorského týmu po maximální dokumentární čistotě. Ani to druhé však není zcela důsledné (jsou-li pravdivé snímky předloh hlavních postav NEDOTKNUTELNÝCH prezentované na závěr filmu, ošetřovatel byl spíše Arabem či Nílótem). A tak když se z paměti vytratí kaskády ohromujících gagů, špílců, rychlých jízd nočním městem, zbude sice stále silný zážitek, ale současně i zážitek, v jehož přijímání zazní poměrně silně disharmonizující tóny. I tak však francouzská adaptace hollywoodského stylu zachovává silný náboj a viditelně nadprůměrnou úroveň. (12.07.2012)

Černej anděl v buržoazním sídle. V Americe africké chůvy učí děti měšťánků emocionální úplnosti, v Británii jemenský šejk káže deprimovaným hrdinům o smyslu života a ve Francii senegalský čahoun vrací kvadruplegickému milionáři chuť do všeho tím, že selanku pracháčů mění na soft verzi pařížského předměstí (přitom se ale samozřejmě sám asimiluje krásou "vysokého umění"). Jestli tohle není midcultový tyglík se všemi ingrediencemi, jsem já beznohý satyr. S oběma zmíněnými filmy pojí Nedotknutelné to, že jsou od pasu dolů mrtví (včetně srdce a koulí), ale přeci jen jim to dost dobře pálí na to, aby se jich člověk nemohl urážlivě dotýkat. Je to veselé, výhřevné, někdy dokonce lehce za hranou politické korektnosti, ale je to, jako by řekl gruzínský knírač, nekonfliktní a obalené v hedvábí. Francouzi tyhle multi-kulti okrasy dělat umějí, a mocně aplaudované dílo dvojice režisérů má tu krásnou vlastnost, že aspoň nepodsouvá žádné kliškovité stereotypy sociální a politické (přinejmenším filantropický pracháč nezachraňuje socku z ghetta), byť té podlézavosti prostřednímu vkusu je tam na můj vkus moc - nakonec je to tak vlastně něco mezi pohádkou a komedií. Vysoké hodnocení na rozdíl od tupoučkého hovínka jménem Černobílý svět chápu... ale na mě prostě podobné emocionální kalkulačky nefungují. P.S. Komisař Cluzet je skvělý... (28.05.2012)