Velká nádhera

„È solo un trucco.“ Sorrentino navazuje tam, kde Fellini skončil. Výměna pohledů mezi Jepem a dívkami z klášterní školy, oddělenými od hrdiny mříží, nápadně připomíná závěr Sladkého života. Zatímco ale Marcello do světa římské smetánky teprve pronikal, Jep Gambardella již pronikl, prozkoumal a (pozdě) pochopil, že autentický život se odehrává na druhé straně. Na druhé straně nejen ve smyslu prostorovém, ale i časovém – útočiště před všeprostupující prázdnotou hrdinovi skýtají vzpomínky na dětství, kdy ještě nevěděl, kdy teprve poznával. Jestliže jej jeho flâneurovské bloudění, jehož jsme svědky, něco naučí, pak skutečnosti, že sami sebe a svůj vlastní příběh popřít nemůžeme. ___ Nikoli přímá konfrontace s náboženskými symboly, ale setkání s nevinností (dívky, líbající se milenci) a s plynoucím časem (časosběrný fotografický projekt), krátká nahlédnutí do reality, která je stejně prchavá jako krása nebo láska, jsou duchovně nejhodnotnějšími okamžiky Jepovy profánní existence. Pár vteřin trvající střetnutí Fanny Ardant, která si s sebou elegantně nese postavy ze všech filmů, v nichž kdy hrála, vydá za hodinovou návštěvu kostela. Během těchto momentů si Jepe snad uvědomuje, že možná zná každého a může se dostat kamkoli, ale že pro něj přesto zůstávají hodnoty těžko dosažitelné, o něž má smysl usilovat. ___ Velká nádhera je filmem doby a společnosti bez narativního potenciálu. Veškeré příběhy již byly odvyprávěny, zbývá jen cyklické přehrávání známých situací, mechanické obměňování herců, rolí a rekvizit. Všechno, pohřeb nevyjímaje, je pouze performance. Čas a pohyb se staly irelevantními. Sorrentino přesto dokázal natočit o světě popírajícím dvě základní charakteristiky kinematografie film pulzující životem. Byť jde o život, který nemá směr. ___ Díky neustávajícímu pohybu kamery, překvapujícímu střídání typů záběrů (různé druhy jejich návaznosti by vydaly na samostatný rozbor), vsazování nečekaných objektů do mizanscény a živému soundtracku, který nedělá rozdíly mezi Bizetem a italským popem, nepřestává Velká nádhera plynout a nedovolí vám odejít z kina, dokud skutečně nedozní poslední tón. Teprve poté můžete zpracováváním naznačených myšlenek začít vyplňovat prázdný prostor, který před vámi byl rozprostřen. 85% Zajímavé komentáře: Marigold, Sandiego (30.10.2013)

Film jako esence výtvarného umění, snad srovnatelný jen s Kubrickovou Vesmírnou odyseou, se rozpadá do střepin ještě drobnějších, než Godardův Socialismus. A podmanivá hudba je poněkud méně podmanivá, než Lelouchův hudební doprovod kteréhokoliv jeho filmu. Až smyslně krásný vizuál nedokáže porazit absenci kompaktního příběhu, což lze Sorrentinovi odpustit snad jen tehdy, když diváka provádí coby něžný dokumentarista ulicemi Říma, kterých se kamera hebce dotýká, a dává nám dýchnout jejich vůně. Velká nádhera pro obdivovatele obrazu jako vrcholné formy umění. (21.12.2013)

Okouzlen krásami Říma i ženského těla obchází stárnoucí spisovatel známé ulice a místa, potkává známé tváře, je přesycen všedností a přece v ní nachází nitky nevšenosti.Ten ironický okrývač nevlídné pravdy mě začal bavit hned na začátku. Pokud se chci v současnosti podívat na zajímavý film, vyberu si Paola Sorrentina, zatím mě nikdy nezklamal. Jeho způsob vyprávění připomíná trochu Tarkovského a Godarda, ale oprvadu jen připomíná. Má vlastní způsob vyjádření, kterému bytostně rozumím, používá mluvu, která je mi vlastní. Opravdu veliká nádhera!! (15.07.2017)

Možná špatné rozpoložení, možná neznalost Felliniho, možná přílišné množství barev, možná problém s hudbou.... ale zkrátka La Grande bellezza mi přišla natolik těžkopádná a uondaná, že jsem u ní usla. // Kritika vyšší společnosti? No, možná proto mě to nebavilo. Ten svět je mi totiž natolik vzdálený, že do něj nemůžu proniknout skrze dvou hodin. // Ano, Řím je mrtev. Zůstal jen zápach a špína. // Možná ji dám ještě někdy v budoucnu šanci, jak tady tak čtu o krásných freskách, jedinečné atmosféře, kvalitě... Prozatím však Sorrentinova filosofování stačilo. (09.01.2014)

Vizuálně a také hudebně (!) opravdu velká nádhera. Té výtečné kamery, nasvícení a prostředí Říma si divák užije vskutku dosytnosti a velmi rád hlavní postavu doprovází na jeho toulkách ulicemi či skrytými místy s uměleckými poklady. Příběh ovšem už tak dokonalý není, proti jeho jednoduchosti bych nic neměl, ale nedokázal jsem se na ten nadhled, a hlavně humor, tak úplně naladit, pouze jsem se usmíval a čekal, kdy mě hrdina něčím ohromí podobně jako technická stránka filmu, toho se mi ovšem nedostalo (všelijakých myšlenek ano, velkých životních pravd nikoliv). Na druhou stranu, rýpavý pohled na život římské smetánky rozhodně nenudil a některé momenty stály opravdu zato (úvodní večírek, pasáž s malující holčičkou, upřímnost ke známé či skoro mystická scéna s plameňáky). Celkově silné 4*. „Co děláš?“ – „Já? Jsem bohatá.“ – „Skvělá práce.“ (01.02.2014)