Pěna dní

Film, který má dobrou šanci rozdělit diváky na dvě skupiny. Znalost knižní předlohy není nutná, ale vítaná. Pěna dní má dnes svébytné postavení v rámci světové literatury a její fantasie s hravostí inspirují i dnes. Těšil jsem se a současně obával toho, jak bude převedena na plátno. Oceňuji: na jedné straně doslovnou citaci vybraných scén, na druhé naopak invenci s jakou byly nové fantastické nápady vytvořeny. Přijde mi, jako by Gondry rozsekal knihu na cucky a vytvořil z nich nový koktejl. Více DADA než surrealismu, více hravosti než vážnosti. Animace připomínají českou školu a Jan Švankmajer by se na tomhle snímku jistě vyřádil! Zfilmovat předlohu se mi zdálo kdysi nemožné, považte, jak přetvoříte do filmu větu: z ledové plochy se ozýval oválný hluk či barva kapesníčku, jak ji bral vítr s sebou, se usadila na velké budově. První nelze, druhé už dnes počítače zvládnou (i když ve filmu tahle scéna není). Trochu jsem měl problém s hereckými představiteli, tam se mé představy rozcházely. Nemám naprosto nic proti černochům, ale ať pátrám, jak pátrám, nemohu přijít na to, proč kuchař i Alis jsou černoši... zřejmě úlitba současnému multikulti, která je zde ale nepatřičná (na rozdíl třeba od StarTreku...). Škoda, že v rámci citací nebyla zfilmována i závěrečná scéna - dialog kočky a myši. Ta by totiž vydala i na samostatný vtipný kraťas... (17.11.2013)

Hravé, kúzelné, očarujúce, gýčovité, infantilné, absurdné, abstraktné, surrealistické, prapodivné a zároveň aj ubíjajúce. To sú prívlastky, ktoré charakterizujú tento skrz na skrz neobvyklý snímok. Gondry je rozhodne jeden z najosobitejších režisérov a tento krát si navyše vybral za úlohu sfilmovať aj neobvyklý text z pera Borisa Viana. Nič iné ako čistá absurdita z toho vzísť nemohla. Film, ktorého štýlu a nálade sa buď poddáte v prvej sekunde alebo ho okamžite zahodíte ako tú najväčšiu nezmyselnosť. Opísať ho slovami snáď ani nie je možné. Toto je totiž jeden z najoriginálnejších príbehov o láske odohrávajúci sa výhradne vo fiktívnom svete, ktorý má síce základy v tom našom, ale funguje na úplne odlišných princípoch. Kto videl od Gondryho The Science of Sleep, ten nech si pripočíta ešte 100x väčšiu dávku fantázie a môže zhruba získať predstavu o Mood Indigo. Len náhodne spomeniem pár výjavov ako: koktejlpianino - stroj, ktorý vyrába miešané drinky podľa zahranej melódie; dopravný prostriedok v tvare oblaku zavesený o žeriav premávajúci turistov po Paríži; závod po schodoch katedrály pred svadbou; zbraň, ktorá sa vyrába tak, že sa zasadí do zeme a človek na nej musí ležať nahý ... podobných nápadov je snáď sto za minútu a pri niektorých je až neuveriteľné, že sa ich podarilo zhmotniť na filmové plátno. Jedna absurdnosť strieda druhú, ale prekvapivo vo veľmi pútavom podaní a tak žiaden výjav nepôsobí vtrhnutý z kontextu, ale v rámci fungovania sveta má svoje opodstatnenie, a tak sa je každú chvíľu možné doslovne tešiť nové nápady, ktoré sa pred zrakom diváka objavia. Samotný príbeh je hravý a vďaka skvelým hercom v podaní roztomilej Audrey Tautou, bláznivého Romaina Durisa alebo zábavného Omara Sy (známy vďaka Intouchables) je jeho sledovanie pútavé a bláznivé ako celý film. V podstate som sa minimálne 80-90 minút dokonale bavil. Bohužiaľ, 130 minútová stopáž filmu sa nakoniec javí ako jeho najväčším záporom. To čo začína plné pozitivizmu, nápadov a v príjemnej atmosfére sa pomaly mení na úplný protiklad. Z roztomilej kvázi komédie sa síce logicky stane smutná dráma, ale táto zmena so sebou prináša aj nečakané neduhy ústiace do straty tempa, neustálom obohrávaní tých istých nápadov, zbytočnej zdĺhavosti v časti príbehu, ktorá už takýto detailný rozbor ani nepotrebovala a pokojne ju bolo možné okresať aj na skromnejších 10-15 minút a filmu by nič nechýbalo. Vo výsledku to zamrzí o to viac, že prvá polovica bola perfektná, dokonale naladila na tú správnu strunu, bohužiaľ tá druhá až neskutočne uťahaná (posledná pol hodina je vážne ako za trest!), opakujúca sa a vo finálne neprinášajúca žiadnu satisfakciu. CELKOVO: 3,5* PS: zároveň pre mňa jedno z najťažších hodnotení za posledné obdobie, nevylučujem, že ak snímok uvidím ešte raz udelené hodnotenie ešte prehodnotím. Zatiaľ rovno na rozmedzí 3* a 4* a neviem úplne s istotou čo zvoliť. (04.11.2013)

Dříve, než se zmíním o tom, jak se paní za mnou smála (s odpuštěním jako k*áva) v situacích, kdy vy přemýšlíte nad svobodou v podání Sartra a řešíte, zda vizuálně měl snímek odkazovat právě k tomuto propojení, bych ráda řekla, že oficiální text distributora je opět tragický. Prosím vás, je povinností, když to ten člověk píše, aby to viděl? Myslím totiž, že spoiler není vůbec nutný, stejně jako jsem neviděla auto, které by se řídilo v kufru nebo mám pocit, že výběr písně Dukea Ellingtona má zajisté hlubší význam než jen to, že se jmenuje Chloé. Jak vám tedy asi došlo, pro mě jde jednoznačně o nehloubavější romantický film jaký jsem kdy viděla. Vůbec jsem nebyla nadšená ze smějící se paní, poněvadž bych si tak tipla, že nešlo o komedii. Za to bych si troufla tvrdit, že vás film naučí přemýšlet o některých skutečnostech z jiné perspektivy a ta je vám nabídnuta ve chvíli, kdy rezignujete na běžný a konzumem prolezlý život. A v tom bych možná viděla to osvobození. Každopádně já se osvobodila s pusou otevřenou plných 125 minut. Dále bych přidala názor, že si myslím, že právě Audrey byla vybrána záměrně, ostatně, tohle je role šitá přímo ji na míru. A protože jsem nečetla předlohu, tak se mi to docela líbilo!!! PS: Nikdy se mi nelíbil Věčný svit neposkvrněné mysli. (29.08.2013)

mám docela rád Gondryho hravost a nápaditost, ale tady to bylo i na mě až moc dada a už během první poloviny mě Pěna dní víc nudila než bavila a musel sem se hodně přemáhat abych to dal do konce. To, že jsem nečetl Vianovu knížku v tomhle případě nejspíš nebude ani výhoda ani nevýhoda, nicméně že by mě to nalákalo to jakkoliv změnit se říct nedá...40% (16.05.2023)

Pamatuji si, jak na karlovarském festivalu snímek Pěna dní s Audrey Tautou zahájil přehlídku za účasti režiséra Michela Gondryho. Konečně se mi film podařilo sehnat. Říkalo se, že hýřivost a hravost filmu přebíjí podstatu láskyplného příběhu. Pěna dní je křehká, čistá, poetická romance z jiného světa a jiných časů. Lehce rozostřené retro kouzelně plyne s jazzovou náladou a měkkou barevností. Také svět zrozený až dětsky nespoutanou obrazností má svůj půvab. Gondry nejprve oslní, postupně unaví a nakonec uspí. Kolovrátek fantazie se zauzlí ve vlastním soukromém vesmíru. Od průlomového Věčného svitu neposkvrněné mysli jako by Gondry v trojúhelníku romantiky, lyriky a mystiky točil stále jeden a týž film. Což nutně vede k jisté manýře, třebaže se z ní stále vynořují originální obrazy, jímavé okamžiky, neskutečné nápady. Sladká nevinnost Audrey Tautou už také nevyzařuje z podstaty, nýbrž z herecké šablony. Fantaskní hýřivost Pěny dní zkrátka přebíjí podstatu, nekonečnou něhu láskyplného příběhu, který je nejsilnější ve chvíli, kdy na všechny urputně vršené ornamenty zapomene. Gondry paradoxně předvádí, že film se dá zabít i hravostí. Nebo alespoň přizabít. (24.04.2020)