Svatá čtveřice

přesně jak píše Marigold,Svatá čtveřice by možná fungovala jako bakalářská historka,ale ne jako celovečerní film.Rádoby otevřenost tady příliš nefunguje a když odmyslím nahotu,která v dnešní době těžko někoho překvapí,nebo šokuje,nezbyde prakticky vůbec nic.Byť "čtyřka" může být oživením,ve filmu vlastně vůbec není vidět co tak rajcovního a smyslného na ní je.Ve finále pak snímek doklopýtá k nic neřikajícímu konci.Hřebejk rozhodně umí lépe...40% (17.12.2012)

Viděno na festivalu Finále 2013. A byla to poslední věc, kterou jsem na festivalu viděl. Pak už jsem jen čekal, až se mi při závěrečném barování podaří dostat tento film z hlavy. Vlastně je to nádherná ukázka toho, proč se většiny českých nových filmů bojím. Tímhle jsem si to připomněl velmi silně. Co o filmu zmínit? Snad jen ústřední svatou čtveřici: Jiří Langmajer, Marika Procházková, Hynek Čermák a Viktorie Čermáková. Ano, a sex. Většinou se má hledat za vším a i já se o to často pokouším. Ne každé hledání bývá zdařilé a přínosné. Závěrečné barování se povedlo. Pilo se, jedlo se, tancovalo se, dvojice se vzájemně proplétali. Tolik slov, tolik tónů a tolik skleniček. (23.09.2014)

Nesnesitelná sračka, u které jsem nepochopil její divný nažloutlý obraz jakož i celkový smysl toho filmu. Působilo to na mě, jakoby si tvůrci chtěli užít zájezd k moři, a u toho museli něco natočit. Námět sám o sobě mi přijde fajn - z nápadu o výměně manželek se vším všudy, navíc v době, kdy ještě nebylo populární mluvit o polyamorii, šlo podle mě vytřískat hodně, ale to by scénář musel napsat někdo jiný než to prase Viewegh, kdo by uměl cíleně tvůrčím způsobem pracovat s trapností, kterou taková situace musí vyvolávat, a kdo by postavám dokázal vdechnout nějaký život - film se s nějakou jejich psychologií příliš neobtěžuje, o nikom nevíme v podstatě nic, podstatné je pouze kdo s kým co dělal a kdo další o tom ví nebo se to před ním tají. Ve výsledku to celé - mj. díky těm bizarním paralelám mezi postavami rodičů a jejich dětí - působí jako nějaká Vieweghova představa o tom, jak to na světě chodí, která je ve svém odtržení od reality nejenom nevěrohodná, ale tím skrytým pohrdavým výsměchem k postavám, který tam mezi řádky cítím (možná ho tam hledám mylně, nevím), skoro až odsouzeníhodná. Nepochybuji o tom, že jsou lidi, kteří si manželství podobným způsobem zpestřují, ale tento filmařsky impotentní pokus vystavět na tom rádoby komediální situace ztroskotává na příšerném scénáři, a ten film je takřka nesledovatelný od prvního po poslední záběr, jak v něm skoro nic nefunguje. Osobně jsem si z něj tak odnesl pouze překvapivé zjištění, že Čermák má sestru, která měla v 45 letech netušeně skvostnou postavu, jinak bych nejradši zapomněl, že jsem to kdy viděl. (21.03.2022)

Budu tenhle film brát jen v tom případě, když se Hřebejk přizná, že si tenhle film natočil jenom proto, aby si ho natočil a občas ho vrazil sem tam do nějakého klubového kina. Jinak je to obrovská past na diváka. Takový nápad nejenom, že si nezaslouží filmové zpracování, ale ještě k tomu si nemyslím, že by měl mít nějakou výraznější vypovídající hodnotu. Viewegh se tu krásně ukázal, co má v hlavě, když se rozhodl napsat svůj první scénář právě na tohle téma. No a já musím říct, že pokud i následující jeho nápady budou podobnou formou, tak je to moje poslední setkání s ním. (01.11.2013)

Prohodí si partnery. Nic jiného nehledejme, nic jiného ani tvůrci nenabízí. Teď je otázka, zda čtyři holé zadky tuzemskému divákovi stačí? Jedni zažívají pocity studu až ponížení, druzí si v téhle látce možná i něco najdou, jiní si připomenou chvíle s ošuntělými videokazetami východoněmeckého porna. Nějaké dramatické vztahové momenty nečekejme. Pokud tu totiž má někdo pochyby, stačí pár bezduchých slov od zbývajících tří spolunocležníků a chmury se rozplynou. Nic víc potřeba není. Takže ani žádný vývoj nečekejme. Přesto alespoň u mě pocit nějaké výrazné trapnosti (zas tak hrozné to opravdu není) vzdálila profesionalita tvůrců, třeba obrázky kameramana Martina Šáchy nebo přístup režiséra Jana Hřebejka, který se solidně popral s absencí vypointovaných dialogů. A vlastně i děje. Nepřepnul jsem. Stále razím, že raději Hřebejka (příště už prosím bez Viewegha, Hřebejkova Nevinnost mě navíc navýsost potěšila), než Trošku nebo Poledňákovou. Z kníru Jiřího Langmajera nicméně mrazilo. Příjemně ale nikoli!! (18.01.2013)