Sama v čase normálnosti

Co vše může způsobit zvednutí jednoho promoklého dopisu před poštovní schránkou v době normalizace ukazuje tento zajímavý hořký příběh. Osobně jsem byl na film zvědavý, ale žádné zázraky jsem od něj neočekával, ovšem o to více jsem byl překvapený, když se před mýma očima začal rozvíjet hodně zajímavý příběh nemocniční vrchní sestry (přesvědčené komunistky) a nemocničního údržbáře Oskara, který nemá zrovna dobrý kádrový posudek. Do toho všeho hlavní hrdinka musí snášet až přílišnou vlezlost své matky, které přijde dceřino půlroční truchlení pro smrt manžela jako krátká doba, a která není zrovna prototypem milé a laskavé matky a babičky a jakmile není po jejím, tak to umí dát dost rázně najevo. Film je plný zajímavě napsaných a zahraných postav, z nichž některé jsou vyložení záporáci a sviňáci (nejlepší kamarádka hlavní hrdinky, slizký doktor toužící po primariátu za každou cenu, matka hlavní hrdinky), některé působí neutrálně (doktor Fencl, primář, předseda místní závodní KSČ) a některé kladně (hlavní hrdinka a její syn, údržbář Oskar). Troufám si tvrdit, že zde vše funguje tak jak má a jak to bylo myšleno, herecké výkony jsou kvalitní a celkově tenhle film vnímám jako jeden z těch lepších českých televizních filmů a uděluji mu čtyři hvězdičky. (12.01.2012)

Se špatným scénářem se dobrý film udělat nedá. Motivace postav tady funguje leda jako deus ex machina. Jejich jednání je tak nelogické, že se mění podle toho, jak zrovna scénáristka potřebovala postavit určitou scénu a pak mžikem v další scéně se už zas chovají naprosto jinak. Postavy navíc půsbí značně nepříjemně, až hystericky - to hlavně ženské. Vrchol je rodinný soud, závodní schůze a postava matky. ____ Nemůžu si pomoct, ale kdyby stranické schůze v sedmdesátých letech řešily, že ta a ta sestřička souloží s tím a tím doktorem a co z toho plyne (že by musela opustit pozici vrchní sestry? Ani omylem! I dneska by ji tím spíš získala, natož tehdy), tak by tím zabily tolik času, že by se pacienti museli obrátit pro pomoc k babám kořenářkám a zaříkávačům. /8. 1. 12./ (08.01.2012)

Scénář Lucie Konášové nezklamal. Zachycuje normalizaci zase trochu jinak. Charaktery postav jsou dobře vykresleny, navíc se opírají o přesvědčivé herectví. Překvapivě zareaguje postava Davida Prachaře po povýšení. Prolínání osobní a profesní roviny na pozadí politiky působí nenásilně, uvěřitelně. Dobová kulisa je na televizní film výborná (státní hymna na závěr vysílání, diskotéka s Kaťušou...), ale v závěru působili až moc aranžovaně pankáč v jednom pokoji a z televize křepčící Michal David v druhém pokoji. (08.01.2012)

Téma Charty 77 nebylo dosud veřejnoprávní televizí vytěženo ani z poloviny tak, jak by si to tenhle nesporně důležitý moment naší historie zasloužil, takže už za volbu tématu má Viktor Polesný body navíc. Nejvíce se tenhle nový televizní film blíží Brabcovu PF 77, nemá ale onu naléhavost a hloubku. Šedavost normalizace byla trochu potlačena, nesklouzla ale k podivně pastelovým návratům seriálu Vyprávěj. Hlavně z počátku jsme měl trochu problémy uvěřit některým hercům jejich role, scénáristka ovšem vedla jednotlivé dějové linie tak umně, že mne příběh záhy vtáhl a už nepustil. Hlavně propojení dobového kontextu a ryze osobních problémů vdovy, matky samoživitelky v éře reálného socialismu stojí za pochvalu, stejně jako vykreslení charakterů všehoschopných soudružek a kariérních lékařů. Výborná byla pak rekonstrukce příjezdu Václava Havla a Pavla Landovského k poštovní schránce a jejich pokus poslat chartu prezidentu Husákovi. Dojem autentičnosti podpořilo i použití dobového televizního vysílání a dalších dobových propriet. (Silvestr 1983 mi pak čistě subjektivně připadal, jako by vypadl z nějakého filmu Bohdana Slámy, ti punkeři byli úžasní...) Z hlediska kolektivní paměti je dobře ukazovat právě takovéhle příběhy, aby se na dobu totality u nás jen tak nezapomnělo... Záslužný (veřejnoprávní) počin... (08.01.2012)

Doufám, že tuhle dobu už nebude muset nikdo z nás nikdy zažívat a že jsme se z toho všichni dostatečně poučili. Hana Ševčíková byla výborná. Zahrála takovou bezcharakterní a bezpáteřní mrchu, která se hned tak nevidí. Při jejím slizkém úsměvu se mi začala otvírat kudla v kapse. Klidně se vsadím, že by po revoluci tahle osoba převlékla kabát a dělala, že je ta nejčistčí bytost na světě a že vlastně ona za nic nemohla, že ji jenom semlela doba. Marty máma taky stála za to. Když se to vezme kolem a kolem, tak tady byli všichni pokřivení dobou a proto bylo jejich chování a konání přesně takové, takže název filmu je naprosto přesný a vystihující. (09.01.2012)