Suspiria

Argento je jediný hororový režisér, ktorý nepustí film z ruky, ak nemá neprehliadnuteľne výraznú vizuálnu estetickú stránku, častokrát silne metaforickú (v Suspirii napr. zábradlie schodiska či dláždenie bazénu), to znamená, že dívať sa na jeho filmy prináša estetické uspokojenie. Skutočnosť, že je táto satisfakcia viazaná na horor vytvára neopakovateľne znepokojujúcu atmosféru, pre ktorú snáď Argenta nemožno nemilovať, i keď Oscara pravdepodobne nikdy nedostane ani za celoživotné dielo (hoci by mal). Koncentrácia na estetické zretele však na druhej strane bohužiaľ tlmí strašidelnosť, a to do takej miery, že sa mnohé scény stávajú podivne chladnými a odťažitými, akýmysi módnymi "follies", ako keby ktosi rozpohyboval tie báječné obrázky z talianskej edície Vogue alebo Architectural Digest. Ak desaťstupňová stupnica strašidelnosti má v úvodnej trinásťminútovke hororu "Night of the Living Dead" panickú hodnotu 10, u Argenta zriedkakedy prekročí číslo 6, čo však býva bohato vykompenzované úžasnými akustickými prelivmi, nájazdami kamery, magickými dvojfarebnými sólami v jedinom zábere, zjavnou radosťou z kvázisurrealistických nápadov, priam psychedelicky pôsobiacou výpravou a hypercharizmatickým obsadením (keď som pri castingu, môj súkromný bod k dobru je Miguel Bosé - áno, ten neodolateľný Pán Kto? z Almodóvarových "Tacones lejanos"). Mimoriadne chytrá a vynaliezavá anotácia k filmu "The Only Thing More Terrifying Than The Last 12 Minutes Of This Film Are The First 82" naozaj nevodí za nos. Za "Most Terrifying" totiž považujem scénu medzi 64 a 66 minútou. Čosi také ťažko rozdýchava i fanúšik žánru, takže ostatné obecenstvo by malo reálne rátať so zvracaním (alebo čím). Ďalšie supertvorivé orgie zažije divák v Mníchove (hoci dej sa odohráva vo Freiburgu, hm) medzi nádhernými budovami Propylaeum a Glyptotékou od Lea von Klenze - klasicistická vznešenosť spomínaných stavieb plus neuveriteľne zvrátený mord sa rovná prvotriedna hororová kvalita. A hoci je Suspiria o okultizme, Argentovu fascináciu zabijakom z mäsa a kostí zhŕňa veta, ktorú prednesie mladý Udo Kier: "Bad luck isn´t brought by broken mirrors, but by broken minds". (23.10.2005)

Každou výrazně stylizovanou záběrovou kompozicí, nápadně inspirovanou designem Kabinetu doktora Caligariho, úchvatné výtvarné dílo, které má díky zredukování mužských postav a příběhu o urychleném dospívání jedné dívky zajímavou psychoanalyticko-feministickou hloubku. Díky Gobliní hudbě je navíc slušná šance, že se mezi vším tím obdivováním vizuálu sem tam rozechvějete strachy. 90% Zajímavé komentáře: Radko, MIMIC, ditechi (22.12.2006)

Opravdu je mi nevyřešitelnou záhadou, co na tomhle paskvilu tolik uživatelů vidí. Kromě výtečné hudební složky nemohu pochválit zhola nic. Ošklivá slečna navštíví baletní akademii, která vlastně baletní akademií tak úplně není. Prakticky nepřetržitě se vzduchem nesou prazvláštní zvuky a občas vystrčí růžky nějaký cosi. Prostředí je velmi barevné a absolutně umělé. Příběh je samozřejmě úplně o ničem. Nicméně, tvůrcům se nepodařilo navodit v mých očích ten všudepřítomný úžas z atmosféry. Vůbec mě film nedokázal pohltit do sebe. Nudil jsem se a nevěřícně kroutil hlavou. Zlou čarodějnici nakonec stačilo jemně píchnout nožíkem a bylo po celé slavné akademii. Ve velkém stylu mě to celé minulo. Kdybych u filmu neměl společnost, tak nejspíš umřu. Pěknější odpad. (13.07.2016)

Argento v nejlepší formě! Problém italských horrorů je, že buď jim propadnete, nebo jimi opovrhujete. Navíc kvalita jednotlivých děl je značně kolísavá i v rámci tvorby jednoho režiséra. Mě Argentovy filmy baví jako výtvarníka. Jeho vytříbená paleta barev, záliba v rudé a modré, v kontrastu, hře světel a stínů. Pokřivená kompozice, kdy postavy, věci i budovy jdou často mimo obraz, vychylují se ze zlatého řezu, jako by ukazovala na deformované vnímání světa. Temný hudební doprovod plný skřeků a pazvuků navozuje patřičnou atmosféru. Argentův Goblin zde předvádí jednu ze svých vynikajících okultních kreací. Přízračná scéna na letišti i cesta lesem v dešti napoví, co lze očekávat. Výkřiky ,,Witch" jsou jen jakousi třešinkou na dortu. Šťavnaté vraždy, tlukoucí srdce v otevřené hrudi, pasti, léčky, červi a....čarodějnické spiknutí! Skvělý úvod do ponuré trilogie. (25.02.2011)

Subjektiv má tu vadu, že strachy reálného života berou mu schopnost báti se u filmu. Dneska jsem, já strašpytel, třebas letěl letadlem. Tudiž je vlastně s podivem, že Argento dovedl vzbudit svou Suspirií ve mně, když ne strach, tak alespoň zájem o filmové dění. Všechna čest u nehororového diváka mého ražení. Zručně buduje atmosféru, v níž neviditelné zlo provádí nepochopitelné činy a hrdinky o samotě v zlověstném tichu čelí nebezpečí (skvělá scéna na osamělém náměstí). Lekačky má v malíku, pečlivě odhadne okamžik, v němž divák dospěje k přesvědčení: "Á, teď už se nic nestane." Či onen pocit vytvoří. A teprve tehdy se to stane. Pro zručného hrůzomistra je to možná rutina. Prostředí a vůbec celé výtvarné řešení Suspirie však do kategorie "rutinní" určitě nepatří. Fotogenické možnosti architektury (převážně secesní, hádám, ale jsem houby odborník) byly volbou osvětlení a filmového materiálu využity na 100 %.Obraz dokonale ladí architektonickým rytmem. Vrcholem filmu je však zřejmě práce s barvou. Bezvýhradná sytost a zároveň neskutečnost daná barevným osvětlením (hlavně rudým) činí ze Suspirie bezmála malířskou lahůdku. Dokonce i krvi, když ta skutečná je tak fádní, dal v souladu se svou výtvarnou vizí novou, hezčí a zářivější barvu. Nádhera. Jenže... Co je to platné, když se nakonec Argento rozhodne naplno ukázat povahu a původ oné neznámé zlé síly a odpověď, kterou dá, je přinejlepším trapná. Tímhle že budil můj zájem? Ale nee... Když plnil film klišovitými postavičkami jako byl slepý klavírista, černý vlčák, přestárlá valkýra, ruská mužatka/mužička, němý dementní slouha či dekadentní ředitelka, bral jsem to jako zábavnou hru a usmíval se pod vousy. Velké odhalení však vtipu nepobralo - ukazuje jen, že i ten největší svůdník může být impotent. Silné ***. (20.06.2010)