Cesta do hlubin študákovy duše

Perfektni komedie ze skolniho prostredi, ale precejen znam lepsi. Film je hlavne zajimavej hereckym obsazenim, obzvlast mladej Hrusinsky a Filipovsky potesi, ale za pozornost stoji i ostatni. Sem tam je ve filmu nakej perfektni vtipek, ale jindy to ma zase sem tam hluchy mista, takze to na 5* nebude. (23.02.2008)

„Kde máte třetí díl Žlutého ďábla..?!“ Jestli se nějaký český film může po právu pyšnit přídomkem "nestárnoucí", tak tento. Ladně proplujte Fričovou ponorkou plnou humoru studentskou i profesorskou duší a nostalgicky zavzpomínejte na časy, kdy se ještě na místo komedií točily veselohry.. Šejk Peterka R.A.Strejky je nedostižný. (28.06.2009)

Ja tak trochu nechápem, ako sa dá na pol roka prepadať z piatich predmetov iba preto, že chalan má rád futbal, alebo hru na klavíri. V tomto je film trochu naivný. Lenže študenti majú dušu aj srdce (snáď ešte aj tí dnešní, my sme ešte mali) a rovnako ich má aj tento film a to je oveľa vzácnejšie, ako logika, takže dojatie z lásky študentov voči svojmu učiteľovi musí na konci tohoto staručkého filmu precítiť aj najväčší cynik. Jediné, čo mi tu trochu chýbalo, bol nejaký milostný študentský príbeh, alebo aspoň jeho náznak. Potešilo aspoň to chlapské machrovanie pred babami na večierku. (22.06.2013)

Filmy pro pamětníky s panem Peškem, Marvanem a mým oblíbencem panem Plachtou si zaručují mou účast u televize. Tento film je nejen o vytříbeném humoru, ale i o tom, jak si žáci uvědomí, že jejich učitel je má rád a chce pro ně jen to nejlepší. Líbí se mi ta solidarita a chtít pomoci. Pokaždé, když ho vidím, tak mám ke konci slzy na krajíčku jak mě to dojímá :-) (03.08.2011)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)