Cesta do hlubin študákovy duše

Jeden z mála českých filmů, který můžu vidět pětkrát, desetkrát, stokrát, nikdy se mi neomrzí. Vždycky se na něho těším, když běží v televizi. Je to parádní zážitek. Ve filmu je obsažen laskavý a nesmrtelný humor, který je geniální. Martinu Fričovi se výborně podařilo zpracovat stále aktuální téma věčného boje učitelů a žáků. Tenkrát měli studenti ještě z učitelů respekt. Dnes už se bohužel takové filmy netočí. (02.04.2009)

Odborná přírodopisná studie, jak s ironií sobě vlastní charakterizoval ve svých humoristických povídkách profesor Jaroslav Žák prostředí středoškolského gymnázia, je vlastně něco jako terminus technicus. Postřehy z každodenní praxe jsou s hravou lehkostí zanášeny do pomyslného zápisníku, z něhož potom vystupují nesmrtelní hrdinové ze školních škamen a profesorských stupínků, aby i dnes, po více jak sedmdesáti letech, připomněli svým následovníkům jejich chyby, slabůstky, alotria i absurditu některých situací. Popularita Žákovy osobnosti rozhodně nebyla malá a neomezovala se pouze na studentský humor, kterým se Žák proslavil především u široké čtenářské veřejnosti. Jeho upřímný zájem o film jej záhy přivedl do blízkosti režiséra Martina Friče, s nímž navázal úspěšnou spolupráci i blízké osobní přátelství. V Cestě do hlubin ustoupil volně poskládaný kaleidoskop studentských šprýmů dramatické linii nesmělého profesora přírodopisu v neodolatelné interpretaci Jindřicha Plachty, jehož dosud neuskutečněná zkouška znalostí se stane vhodnou záminkou ke společnému usmíření mezi oběma tábory. Nekomplikovanost a jakési naivní "neherectví", s jakým Plachta rozehrává jeden ze svých neopakovatelných koncertů, nabývá na vážnosti zejména v souladu s typickým klaunstvím mladších, zejména Ladislava Peška a Richarda A. Strejky, získávajících zaslouženou pozornost zase v jiném směru. Střet hereckých generací na pomyslném kolbišti do svého středu pak také přivádí Rudolfa Hrušínského, tehdy teprve devatenáctiletého benjamínka, Miloše Nedbala v roli sarkastického francouzštináře, Ference Futuristu, který zas a znova na minimálním prostoru přesvědčuje o svém mimořádném klaunství a mnohé další. Škola a školní prostředí, téma známé všem bez rozdílu věku, patří k těm okamžikům lidského života, k nimž se budeme neustále vracet a vzpomínat na ně s určitou nostalgií, ale také s patřičnou hrdostí jako na léta vlastního zrání. A také na léta bezstarostné zábavy, drzých odpovědí a ještě drzejších poťouchlostí schystaných jako náležitá pomsta jemné učitelské diktatuře. Mazánku, pročpak zde okouníte? – Prosím, pane profesore, já nemám slečnu. – Tričko jste neměl vyprané, trenýrky nenosíte, slečnu nemáte a chcete ode mě chvalitebnou z tělocviku? Jděte tančit valčík! – Prosím, pane profesore, já valčík ještě neovládám. Já jsem se připravoval na polku. – To vás neomlouvá, chopte se slečny a nastupte! (04.10.2008)

Hvězdné "studentské" dvojhvězdí české filmové komedie konce let třicátých patří nesporně k vrcholům předcházejícím dnes už také historickou vlnu šedesátých let. Jaroslav Žák, přední prvorepublikový autor vysoce atraktivního čtiva, sám studetské kvítko svých jinošských let a posléze středoškolský profesor, svému prostředí opravdu rozuměl. Až satirickokarikaturní nadhled, který podává, nás nesmí mýlit. Vztahuje se opravdu k času vrcholného vzmachu našeho školství, k době, která národu dala stovky a tisíce potenciálních osobností, jejichž další životní cestu deformovaly a tarasily bariéry dějin druhé poloviny dvacátého století. Autoritativní školství neznamenalo nutně absenci osobností: dnes se naopak zdá, jakoby ji podmiňovalo. Atraktivní téma umocňuje i dnes skvěle pointující scénář, invenční, dnes možná až nedoceňovaná noblesní Fričova režie (pomohl takto filmově na nohy i V+W) a samozřejmě hned přehršle skvělých filmových výkonů. Neznám nikoho,. kdo by nebyl připraven mládnout s tímto mladým filmem pro mladé o mladých. (27.08.2007)

Skvělá česká komedie, kde sice skoro všichni studenti gymnázia už maj kouty a vypadaj tak na pětatřicet, ale nedá se jim upřít rozverná lvičí nátura, která se mísila s elegantním a uctivým chováním vůči přísnému, přesto duchaplnému učitelskému sboru. Má to svoje kouzlo a něco takovýho se dalo natočit asi jen v té době, neumím si představit, jak by to dneska mohlo fungovat tak hladce a přirozeně jako tehdy. 80% (11.02.2017)

Snímky dobové a snímky dáta staršieho niesu mi proti srsti. Práve naopak. vidím v nich základ všetkého, na čom stojí kinematografia dnešná. Ale nie všetko jest základ pevný a večný. Naivnosť sálajúca z filmu tohoto sťaby žeravé plamene, kazí príjemný dojem a otázka sa kladie, v čom to taká výnimočnosť nachádza sa? (10.02.2014)