Zpráva o Europě

Na půl cesty k geniálnímu Sunshine. Obrazově si to poradilo s nízkým rozpočtem důstojně, ale ne moc zajímavě. Následování základního schématu tomu ale nesluší mnohem víc. Nutné zabití člena posádky na každé zastávce má nulový efekt, protože nikoho z ní nepoznáme a neutvoříme si k němu základní vztah. Nějaká naléhavost mise chybí, jde prostě o nepodařenou vědeckou expedici. Není to špatné, ale konkurence je moc velká. (13.09.2013)

Důvod, proč Europa Report nefunguje, se dá vyložit na principu rovnováhy, která tady v klíčových aspektech dodržovaná není. Každé výborné sci-fi na ní přitom stojí. Dva příklady za všechny. Kubrickova 2001: Vesmírná odysea (na kterou se tady okázale odkazuje) sice bývá zmiňována jako jedno z mála "hard" sci-fi, ale ten svůj vědecký racionální základ vydatně vyvažuje rozměrem mysteriózním až náboženským. Formálně je to v 2001 přítomné prakticky pořád a ten film na kontrastu emocí a chladu/ známého a neuchopitelného stojí: vesmírné lodě tančí Straussův valčík, dlouhé sekvence opravy lodi jsou zintenzivňovány zvukem (hlasité dýchání), racionálnímu vysvětlení se vzpírá závěrečný akt připomínající halucinační trip, a tak dále. Podobně District 9 (už blíž Europa Reportu). V něm se pracuje s dokumentárními prvky (hlavně první polovina), které jsou ale v druhé polovině filmu vyváženy překlopením do žánru béčkového akčního sci-fi. Zase je tam rovnováha mezi zcizující, víc intelektuální a informativní složkou a tou imerzivní a emotivní. Europa Report se sice taky pokouší o kombinaci formální odtažitosti a dramatického jádra, ale ve výsledku v tom spíš selhává. Nekomunikativnost kamerových záznamů je vyvažována přímým oslovováním diváka (velkou komunikativností) v doku-vstupech. Vstupuje tu samozřejmě do hry nelineární řazení scén z found footage, neboli dramaturgická koncepce směřující k postupně gradovanému příběhu. Europa Report ale divákovi odpírá až příliš. Na jednu stranu - a čistě intelektuálně - jde o fascinující pokus o narativní ztvárnění vědecké expedice, jejíž omezená lidská perspektiva dokázala jen zachytit koutkem oka to, po čem pátrala. Na stranu druhou je to jako sledovat přerušovanou soulož bez vyvrcholení, nebo spíš s uroněním jedné trapné kapky na závěr. A ještě jinak: pokud po nás film chce emoční investici do postav, nemůže nám je celou dobu ukazovat takhle odosobněně, a pokud se chce klasické dramatické koncepci vzpírat, musí diváckou mysl dostatečně zaměstnat jiným způsobem (formálně, intelektuálně...), na což tady ty splitscreeny, intermediální vsuvky a drobné "glitche" nestačí. (07.07.2013)

Mám skvělou osobní i místní znalost 65-ti měsíců Jupitera, kterou jsem získal při mezigalaktickém běhu v beztížném stavu hlavou dolů. Proto si myslím, že bych při další letu na Europu byl ideálním členem posádky, ale přesto bych případnou nabídku byl nucen odmítnout. Zatím totiž nedokáži najednou zrealizovat dvě komplementárně spojené podmínky k přežití: 1) Nikdy neopouštět kosmickou loď, 2) Nikdy nezůstávat uvnitř kosmické lodi. Až tento drobný problém doladím, tak se do nějakého toho vesmíru mrknu a budu doufat, že tam bude méně nudy, kamerových cvičení a blikajících obrazů než v tomto nadějně se tvářícím snímku. (02.02.2014)

Nečekaný a nenápadný kandidát na sci-fi roku. Ta dokumentární forma kterou je film zpracován nemusí každému sednout, ale já se čas od času vedle vesmírných stříleček klidně kouknu i na něco realistického a přemýšlivého pokud to má hlavu a patu a to tenhle film teda sakra má! Kdepak Elysium to mě spíš zklamalo (i když koule má) Gravitace je spíš vizuální orgasmus než něco hlubšího. No když to po všech stránkách porovnám tak tohle dílo je zhruba kvalitativně nastejno, ale zajímavěji zpracováno. Za mě 80% (25.11.2013)

Kinematografie má za sebou desítky, ba možná už stovky druhořadých hororů a formalistických exhibic ala "End of Watch", které koncept found footage (či obecně řečeno iluzi bezprostředního záznamu dění) zbavily jakékoli věrohodnosti. Kamera zdánlivě bezprostředně přítomná zobrazovanému dění byla degradována na pouhý prostředek povrchní vyšperkovanosti a efektního dávkování atrakcí. V takové situaci představuje "Europa Report" nečekané zjevení. Tvůrci opustili omezující a dramaticky v základu retardační koncept jedné kamery nepřetržitě sledující dění a předkládají divákům záznamy desítek kamer monitorujících výpravu vesmírné expedice, která míří k jednomu z měsíců Jupitera. Vyprávění je pojaté jako reportáž poskládaná ze záznamů kamer na lodi i skafandrech, propagačních videí před startem a komentářů ex post vyhodnocujících zobrazené události. Zásadní při tom je, že koncept reportáže umožňuje události předkládat nikoli chronologicky, ale s dramaturgicky je skládat s úmyslem dramatického efektu. Vyprávění tak bravurně pracuje s diváckými očekáváním a důmyslně dávkuje i zatajuje informace. Díky tomu všemu se iluze kamerových záznamů v "Europa Report" vrací zpět do své původní role nikoli formalistického, ale narativního prostředku (stejně jako podobně koncipovaný segment Gareta Evanse z "S-VHS"). Film tvářícc se podle prvního teaseru jako nákladnější "Apollo 18" se tak ve finále ukáže coby famózní sci-fi z ranku humanistických příběhů o křehkosti a malosti člověka přeneseného z rodné hroudy do uhrančivé i nebezpečné bezbřehosti vesmíru. (10.02.2013)