ACAB: Všichni policajti jsou parchanti

Do jednotky těžkooděnců infiltruje praxí a úctou nepolíbený zajíc, který se snaží ve svojí nové jamce všemožně zapadnout, aby nakonec po krysím způsobu vzdoroval určitému myšlenkovému kvasu, který v azurově opřilbených hlavách nebezpečně bují zhruba jako maminovské špeky v pase mých kdysi výstavních spolužaček. Stefano Sollima, a pojďme mu na chvíli slepě věřit, vykresluje Řím, jak ho ze sluníčkovatých turistických kartinek asi neznáte, latentně feministický, bez jasné národní identity, morálně vachrlatý, trochu multikulti. Na základě průsernatých zpráv zevnitř (TV aj. mediální mrdky) i zvenčí (štrapáce jejich rodin) začínají emoce na bengárně bobtnat a vařit jako v papiňáku. O to smutnější je, že film de facto končí v době exploze... (15.07.2012)

Velmi milé překvapení, srovnatelné s Tropa de Elite. Čekal jsem klasický plochý akční snímek, kde tolik nejde o děj, ale nečekal jsem, že tam budou postavy tak hezky vykresleny. Každý policajt tam má svůj příběh, který se odehrává na pozadí fotbalových "hooligans" a problémech s rasismem a přistěhovalci, který trochu přesahuje do politické roviny, ale vždy se pak vrátíte dějem na jednu policejní stanici, kde už ideály o policejní práci zmizely.... (08.01.2013)

Všichni kdo od toho čekají podobný zážitek jako v Hooligans, tedy výborný film z fotbalového prostředí a fanoušků, okamžitě ruce pryč, protože o tomhle tam jde v úplně v poslední řadě. Bohužel jsem nečetl komentáře a jako vášnivý fanoušek se nechal zlákat názvem filmu, který se autorům asi jako jediný povedl :) V podstatě je to o bordelu v Itálii a čtveřici policajtů, kdy jeden má problém se svým nevychovaným synáčkem, druhý se ženou, třetí sám se sebou a čtvrtý s vystěhováním z bytu. Neskutečna utahaná nuda, tohle už nikdy víc. Chybami se člověk učí :) (31.07.2013)

Činí mi neskutečné potěšení, když se obušky vyrábí rajský protlak z hlav těch řádných občanů, kteří tráví volný čas pobíháním po městě s šálou přes obličej, soupravou dlažebních kostek v kapse a nezbytným tetováním A.C.A.B. na krku. Tito hoši jistě časem pochopí, k čemu je na hřišti míč, proč nemají všichni hráči stejné dresy a proč tam ten černý mužík občas foukne do píšťalky zcela mimo rytmus, ale v době, kdy rozebírání taktického rozestavení svého mužstva nahrazují demolicí města ve jménu svého klubu, tak nemohu doporučit nic jiného než důraznou nedělní gumoléčbu. A i když tato jednotka v poklidu ignoruje zákony své země, tak má veškeré mé sympatie, neboť iniciativně řeší následky toho, co politici ignorují celá dlouhá volební období. Kdo nikdy nestál čelem ke zfanatizovanému davu, ten patrně nebude rozdávat sympatie chlapům beroucím zákon do svých rukou, ale já tou zkušeností disponuji, takže jim docela rozumím. A nejvíc jsem spokojen, když mi k policejní brutalitě vyhrávají Pixies - http://www.youtube.com/watch?v=PRk2ZvvUSfg. (29.07.2012)

Nad očekávání dobrej film. Je to vyprávěno z pohledu římských těžkooděnců, jejichž denní chleba jsou bitky se zdivočelými tifosi, dohled nad deportací nelegálních imigrantů, vystěhovávání chudých obyvatel z bytů a další chuťovky, co vám zrovna na náladě nepřidají. Soustředí se to na jednotku čtyř kolegů a jednoho, co ho v minulosti od policie vyhodili. Všichni mají depky z práce, a do toho řeší docela husté osobní problémy, na kterých se dobře ilustruje dilema, kdy jste ještě dobrý policajt, a kdy už překračujte určitou mez. Film nevynáší soudy, neglorifikuje policii a zároveň jí nekritizuje. Snaží se to na určitých, podle mě dobře vymyšlených, příkladech ukázat, jak složitá může problematika hooligans, nelegální imigrace a z ní proudícího rasismu a následné policejní brutality být. (04.04.2015)