Václava Kašpara den pátý

Kdo by to byl řekl, že známý antikomunista Jan Hrušínský hrál kladnou roli komunistického horníka, který se účastní únorových událostí, i když určitý (a asi ne zrovna záměrný) nádech úlisnosti v jeho projevu přece jen trochu postavu problematizuje. Nevidíme ovšem nic politického a bohužel ani báňského přímo, protože děj se točí hlavně kolem jeho vztahu s hokynářovou vnučkou v příjemném podání Zlaty Adamovské. Nejvýraznějšími postavami jsou ale dědečkové obou milenců, jejichž přátelské šarvátky ohledně měnící se doby dokázali Sklenčka s Peškem skvěle vystihnout. Také díky vcelku svěží Moskalykově režii jde o překvapivě snesitelné dílo, které ani moc netrpí neduhy dobové televizní tvorby. (16.04.2024)

Může být něco víc než slavit vlastní svatbu? Dle autorů této televizní inscenace z vesnického prostředí zasazené do času těsně přes "vítězným únorem" 1948 zřejmě ano. Docela mi bylo mladé Vendulky (Zlata Adamovská) líto, že ji její nastávající (Jan Hrušínský) "vyměnil" za schůzování v obecním "akčním výboru", v němž komunisté připravovali převzetí moci. A taky jsem dost koukal na to, co za divné móresy tehdy na vesnici panovaly, že se na národním výboru pořádaly hromadné svatby (hned tří novomanželských párů najednou). Filmu vévodí dvojice dědků (Pešek a Sklenčka), co se spolu porůznu hašteří a pak zas usmiřují. Některé ty jejich výstupy jsou přitom vcelku roztomilé. Zvláště postava hokynáře Ryndy (Pešek), který nové době vůbec nerozumí, ale přesto se snaží mít pro ni pochopení, je docela i pěkně napsaná. Co oceňuji, že inscenace končí v osobní lince příběhu vcelku otevřeně a není zde jakkoliv zvýrazněno ono konečné vítězství komunistů (ač jej tušíme ve chvíli, kdy dojde do chalupy vzkaz, že už děda Kašpar nemusí jet v koněm do dolu). Ono vyústění mi ale celkově přišlo poněkud banální. (14.03.2024)

Vykazuje vpád "jinších" hodnot. Stavební kámen pro eden družiny bosých. Přítomné chalupáře něžných bouří. Paty, špičky pro zítřky u jednoho stolu. (16.03.2024)