Krev mojí krve

K uzoufání nudný pokus o sociální drama, který staví rovnou na dvou příběhových linkách - telenovelově sterilní romanci a gangsterské variaci pro socky - které na sebe nemají žádný vliv a jen uměle prodlužují tuhle přehlídku ničeho, přičemž v dokonale statickém a mrtvolném podání a s vizuálem napovídajícím zlatou éru VHSek. Sofistikovaný intelechtuál může namítnout, že šlo o tvůrčí záměr. Já si dovolím namítnout, že takový tvůrčí záměr stojí za pitchu a estetičtější a zábavnější by byla i procházka po Cejlu. A pochybuju, že se jednalo o úlitbu rozpočtu, vzhledem k tomu, že jde o etablovaného prominentního tvůrce (kterému bych ovšem nesvěřil ani svatbu Jiřího Káry, která je vizuálně velmi podobná). A tak se k nám z Lisabonu dobelhala tahle nicotná pruda, která vám vylíčí, že socky, co mají problémy, mají problémy. Opravdu fascinující a bohatý námět, který trvá kouzelných 133 minut, aniž by cestou servíroval jakékoliv vrcholy. A přestože se na konci divák dočká katarze, je to jen ledabylé šlápnutí do hovna, které se line celou stopáží. Kdokoliv se dožije konce, dozajista propadne myšlence, že o sto minut míň by bylo moc. Trochu inspirace od svižné španělské produkce by rozhodně neuškodilo. (23.07.2020)

Zo začiatku som mala trochu problém sa v tom zbesilom kotkodákaní a mätúcich vzťahoch vyznať. Špeciálne, keď sa paralelne odohrávali dva dialógy, kedy bolo treba pohotovo a duchaplne odhadovať, ktorý titulok patrí ku ktorej postave. Najviac ma zaujala linka s tetou Ivete, ktorá vyústila do naozaj intenzívneho finále. Cláudia išla po stopách telenovely, tam som až taká nadšená nebola. Trochu som s hodnotením váhala, niektoré pasáže boli vyložene zdĺhavé a zbytočné. Pozerám, že direktorov cut má 185 minút, to už by bolo nad moje sily. (16.09.2019)

Oproti hrdinům třeba v Kostech si žije ústřední rodina skoro nad poměry, ale problémů má také více než dost. Jako sociální sonda film funguje velmi dobře, má sice pár slabších míst (doktor), avšak vynahrazují to silné pasáže, přičemž kupříkladu „splácení dluhů“ bylo dost tvrdé. Slabší 4* jsou tak akorát. (04.08.2013)

Sociální drama, zaměřené více na rodinné a partnerské problémy než na kontext a determinanty životů na chudinském lisabonském prostředí. Problémem ovšem není ani tak fabule, jako schopnost udržet pozornost v divácky značně nevstřícném vyprávění. To neustále sleduje téměř desítku postav, libovolně mezi nimi přechází a příliš zkratkovitě sleduje jejich konání a řešení různorodých potíží. To bohužel vede k tomu, že žádné z nakousnutých témat není nahlédnuto pořádně, spíše se povrchně představí příčiny a hned se přechází k následkům. Důležitější je vlastně celkový kosmos nepříliš soudržné rodiny než jednotlivec a jeho individualita. Je tomu tak i proto, že film stojí na skutečně dlouhých dialogických scénách rodinných interakcí, v nichž se osudy a linie spojují, ale vzhledem k velmi netradiční simultánnosti vyprávění dochází k jejich neustálému překrývání a v divákových silách není je podchytit a brzy na toto úsilí zákonitě rezignuje. Alespoň na první shlédnutí tudíž není ani možné si film užít či jej plně pochopit. Tento originální prvek se otiskuje i do formální složky - jsou voleny kompozičně složité až klaustrofobické záběry, vytvářející dva plány či prostory, v níž souběžně probíhají různé akce, ať už to jsou hádky či intimní rozhovory. Když jsou postavy v cizím prostředí, vyprávění se bez skrupulí na chvíli zaměří na zcela jiný a nepodstatný děj, jindy zprvu sleduje cizí a pro děj naprosto nedůležité postavy a teprve poté "objeví" protagonisty a v jejich sáhodlouhém dialogu zachytí pár vět, které vývoj o trochu posunou. Nelze říct, že by forma byla scestná, jde o zajímavou formu konstrukce realismu, která nutí napínat pozornost až k prasknutí a nenechat diváka, aby byl jen vláčen narativem. Subjektivně je však zážitek spíše ubíjející a tento pocit ještě narůstá vzhledem k neobjevnosti až klišovitosti dějových situací, kterými postavy značně neindividuálně procházejí a pateticky se ubírají k sebeobětobání. Věřím, že pro příznivce hyperrealistického přístupu k vyprávění může být film modlou, pro diváka bez tak rigidních požadavků, toužícího po nefrustrujícím kinematografickém zážitku, nečekaným očistcem. Protože dokážu ocenit formální a narativní novátorství a zprvu mi zvolený styl přišel osvěžující, volím střední hodnotící cestu, ačkoli se jednoznačně řadím k druhé zmíněné skupině filmového obecenstva. (Cinema Mundi 2013) (04.03.2013)

Na IMDB je tentokrát velmi vnímavý komentář: "Further to these narrative examples, all formal elements worked in harmony with this premise, rather than being used for their own sake with style rather than substance. The interconnected theme was supported by inventive techniques such as the camera coming away from a conversation to allow another conversation to seep into the frame, with both then going on simultaneously; or by the fact that there is very rarely just one thing going on in frame; or that in the absence of any non-deigetic sound or music, the radio or TV can be heard or seen in the background pretty much throughout. This persistently emphasises the hectic nature of this life and that none of these people are islands. Additionally, the long takes – along with being a convention of non/anti-Hollywood cinema – act to gel the different characters together as part of the same organic space. Therefore form and content both support each other to show these characters to be connected as part of this not only literally, but socio-culturally and meta-physically densely populated space." (04.03.2013)