Hannah Arendt
Hannah Arendt
Režie:
Margarethe von TrottaKamera:
Caroline ChampetierHudba:
André MergenthalerHrají:
Barbara Sukowa, Axel Milberg, Leila Lallali, Janet McTeer, Julia Jentsch, Ulrich Noethen, Michael Degen, Victoria Trauttmansdorff, Nicholas Woodeson (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Když roku 1961 vstupuje Hannah Arendt do soudní místnosti, aby pro renomovaný New Yorker napsala o procesu s Adolfem Eichmannem, očekává setkání s monstrem. Místo toho však potkává Nikoho – banální průměrnost Eichmanna nesedí k neuvěřitelnému zlu jeho činů. Tento protiklad Arendt na dlouhou dobu zaměstná. Zpět v New Yorku pročítá stovky stran aktů a diskutuje s přáteli. Od roku 1963 pak vydává sérii článků „Eichmann v Jeruzalémě". Svou tezí o banalitě zla šokuje Arendt celý svět a reakce jsou zničující: autorka je znevažována, objevují se noví nepřátelé a staří přátelé se od ní naopak odvracejí. Přesto zůstává Arendt ve svých postojích neoblomná – protože chce pochopit, i když to často znamená „myslet až tam, kde to bolí". (Das Filmfest)
(více)Videa (2)
Recenze (44)
""Tentokrát jsi zašla příliš dalek....nemáš v sobě žádnou lásku ke svým lidem....skončíš v pekle ty nacistická děvko...." Připomínat si Mezinárodní den památky obětí holocaustu zrovna tímto filmem se asi může zdát někomu docela zvláštní. Ve své knize „Eichmann v Jeruzalémě" si Hannah Arendtová dovovila opravdu hodně. Nejen, že svou tezí o banalitě zla zpochybnila to, že by byl Eichmann skutečné monstrum, ale zároveň si nebrala úplně servítky pokud jde spolupráci židovských představených s nacistickým režimem. Vyvolala tak velmi hysterickou reakci (viz výše). Tento film je však podle mého názoru velmi poučný právě proto, že na příkladu Arendtové ukazuje, že i v případě tak bolestných událostí jak byl holocaust, bychom se neměli spokojit s černobílým pohledem na věc. Lidí, kteří se s takovýmto černobílým pohledem spokojí bývá jistě vždy poměrně hodně a je asi jedno, zda jde o téma holocaustu nebo v dnešní době třeba o téma migrační krize. Je vždy úžasné, když se najde někdo tak statečný jako Arendtová, kdo se nebojí jít proti proudu a kdo si navzdory většinovému mínění dokáže klást i veskrze provokativní otázky. Dokud takoví lidé budou existovat a dokud jejich nepříjemným otázkám bude věnována alespoň taková pozornost jako tomu bylo v případě Arendtove, má lidstvo alespoň jistou naději, že se takové hrůzy jako holocaust nebudou už nikdy opakovat... ()
Ide o takmer hraný dokument o účasti Hannah Arendtovej na súde s Eichmannom v Jeruzaleme. Tu prichádza na myšlienku, že Eichmann nebol netvor, ale človek, ktorý bol poslušný režimu. A tento jej koncept banálnosti sa stretol s obrovskou kritikou naprieč celým židovstvom. Reportáž z tohto procesu v ktorom bol Eichmann odsúdený k smrti odpovedá na otázku či môže byť Eichmann vôbec súdený a pokiaľ áno tak za čo. Ďalším faktom bolo, že nebol súdený medzinárodným súdom, ale v židovskom štáte židovským tribunálom. Kladom je, že autorka sa snaží podať objektívny pohľad na priebeh procesu, zaoberá sa psychikou obžalovaného a objektívne popisuje argumenty obžaloby aj obhajoby. V priebehu procesu prebehlo celkovo 121 pojednávaní a z toho 62 zabrali výpovede svedkov obžaloby, ktoré väčšinou nesúviseli s prejednávaným prípadom. Jednoznačne najsilnejším momentom filmu sú vložené autentické zábery z procesu a škodou je, že film sa točil len okolo tohto procesu. ()
Dovolím si svoj komentár čiastočne koncipovať ako reakciu na názory ostatných užívateľov. Predne musím podotknúť, že, ako to pri sfilmovaných látkach historicko-biografického charakteru býva, niektorí tu miesto filmu hodnotia osobu Hannah Arendt alebo jej filozofiu (kedu). Prípadne sa vyjadrujú k žánru životopisného filmu a jeho nedostatkom vo všeobecnosti (Vercinix), pričom ich postreh by i dával zmysel, ak by bol podložený argumentom čerpajúcim z priamej skúsenosti s filmom. Voči nemu sa ale ukazuje ako nezmysel - von Trotta sa naopak zvolenou rozprávačskou formou umne vyhýba jednoznačnosti a vyzdvihovaniu jednotlivých povahových rysov mysliteľky, či priamej a povrchnej interpretácii jej komplexnej osobnosti, nehovoriac o odmietnutí popularizačného hľadiska. Tiež sa musím vyhradiť voči poznámkam o všednosti a jednoduchosti spracovania, ktoré navrch nič neprihadzuje a zapadá do šedivého priemeru bežných generických oslavných biografií. A predovšetkým nesúhlasím s názormi na to, akým je tu divákovi predostieraná Arendtovej filozofia. Vysvetlím prečo._____Hannah Arendt je štrnástym režijným projektom Margarethe von Trotty, jej piatou spoluprácou s Barbarou Sukowou a jej tretím filmom, v ktorom Sukowa stvárňuje silnú individualistickú ženskú osobnosť z nemeckej histórie (predchádzali mu filmy Rosa Luxemburg a Vision - Aus dem Leben der Hildegard von Bingen). Nie je náhoda, že sa počiatky ich kariér ako herečiek spájajú s menom predného predstaviteľa nového nemeckého filmu Reinera Wernera Fassbindera. Markantne feministická tvorkyňa následne sama prevzala oťaže nového nemeckého filmu do vlastných rúk a stala sa súčasťou smeru známeho ako frauenfilm. Hannah Arendt má znaky Fassbinderovho štýlu, predovšetkým v strohom odstupe od postáv v nadväznosti na zvolený námet, pomalom strihu, odstraňovaní určitých prvkov z rozprávania (vedľajšie línie, hlbšie rozvíjanie postáv) a veristickej snahe o autenticitu v kombinácii s takmer nebadateľnými prostriedkami umeleckého filmu. Myšlienková koncepcia Hannah Arendt je obsiahnutá v celej vonkajšej konštrukcii. Naratívna forma je podriadená jej racionalistickému objektivizmu a odmieta subjektivizujúce empatické zafarbenie (dokumentárna reprezentácia Eichmanna). V dôsledku toho sa film môže zdať chladným, emočne odťažitým či dokonca, ako je tu spomínané, napoly dokumentárnym. Z tohto hľadiska je pochopiteľné časté vyzdvihovanie pasáže prednášky, v ktorej Arendtová pred študentmi a poslucháčmi vysvetlí svoj postoj k procesu s Eichmannom. Uvedený moment je podstatný pre diváka, ktorý hľadá záchytný bod pre rekonštrukciu dramatického oblúku, u ktorého si zároveň dokáže k hlavnej postave vytvoriť citový vzťah. Ja ho však pokladám za najslabšie miesto filmu, pretože až tu sa von Trotta prikláňa obvyklej vyhrotenej dramatizácii osudov slávnych ľudí. Chápem jeho potrebné miesto v príbehu, ale pre pozorného diváka, ktorý odkryl podstatu filozofie Hannah Arendt už zo samotného módu rozprávania, ide len o zbytočné (do)vysvetlenie stanoviska, ktoré môže jedine zlákať smerom k apriórnym úvahám o plochosti diela. Našťastie sa však i tu dokáže udržať nohami pevne na zemi a vzápätí sa navracia k nálade celej snímky._____Najbližšie zámeru a podstate sa dostala užívateľka EPA slovami „film, který vybízí k přemýšlení...“. Hannah Arendt v skutočnosti nie je o procese s Adolfom Eichmannom, ani židovskej filozofke, ale samotnom procese myslenia. Sú to ony dlhé scény, zábery na pofajčievajúcu Arendt, ktoré jednak zachytávajú ženu pri premýšľaní, a svojou zdanlivou prázdnotou k nemu nútia i diváka. Pod taktovkou Margarethe von Trotta a s famóznym hereckým stvárnením Barbary Sukowy sa tak z veľkej osoby povojnovej filozofie stáva ozajstná obrankyňa rozumu a jej obhajoba faktov o súdnom procese sa mení vo fascinujúcu obhajobu toho najpodstatnejšieho, čo človeka odlišuje od zvieraťa - obhajobu myslenia a schopnosti logického, zdravého úsudku a nahliadania vecí. Preto súhlasím s označením filmu za ideálny pre školy, ale ako iniciačný film vedúci mladých ľudí k bystrej mysli pre jasný pohľad na svet. Pretože mraky nie sú vždy tam, kde sa hovorí. A na plátne to získava ešte väčší rešpekt a dôstojnosť. 90% () (méně) (více)
Další setkání Margarethy von Trotta s Barbarou Sukowou (jinak Lola, Berlin Alexanderplatz). Tentokrát v mistrném dialogu o povaze zla. Film se zabývá obdobím na začátku 60. let, kdy Arendtová psala pro The New Yorker reportáže Eichmann v Jeruzalémě: zpráva o banalitě zla. #Edisonline ()
Silné téma a neméně zajímavý příběh. Film je rozdělen na dvě části. Ta první se zabývá především samotným procesem s Eichmannem a střídá reálné záběry ze soudu s těmi hranými. A musím dodat, že z toho, jak se z jednoho z organizátoru tzv. konečného řešení klube šedivá úřednická myš, jde mráz po zádech. Druhá část je vlastně o následcích, které si Hannah Arendt nese po zveřejnění své zprávy, kterou do určité míry předběhla dobu. Musí čelit nenávisti a kritice jak většinové společnosti, tak té židovské, přičemž obě odmítají pochopit podstatu toho, co napsala. Ani tady jsem neměl problém a ještě víc jsem mohl docenit brilantní představení Barbary Sukowe, jehož vrcholem byla závěrečná promluva k studentům.Bez výtŕaznějších náímitek. 80% ()
Galerie (31)
Zajímavosti (7)
- V rokoch po procesoch sa ukázalo, že Arendtová (Barbara Sukowa) sa nechala oklamať Eichmannovou obranou na súde, keďže existujú nahrávky, na ktorých sa Eichmann chváli svojou masovou vraždou, ktoré už nenechávajú žiadne pochybnosti o jeho silnej antisemitskej motivácii a osobnom nadšení spáchať genocídu. Takýto dôkaz poskytuje aj svedok Benjamin Murmelstein v Poslední z nespravodlivých (2013) (Arsenal83)
- Mladou Hannah Arendtovou hraje Friederike Becht, zralou Barbara Sukowa. (NinadeL)
- Keď tím agentov dorazí do Buenos Aires, na modernej zrkadlovej sklenenej fasáde mrakodrapu sa ukážu budovy, architektúra, ktorá v tom čase (šesťdesiate roky) ešte nebola dostupná. (Arsenal83)
Reklama