Jánošík

Upraveno v květnu 2020. Jánošík, film Martina Friče na základně divadelní hry Jiřího Mahena a za vydatného přispění sil i úsilí pro zdařilé adaptování sběratele lidových tradic Karla Plicky a divadelního písničkáře Karla Hašlera, je romantismus ve službách slovenského obrození jako výraz slovenského národního odporu proti maďarskému útlaku. Ta romantizovaná podoba obrozenecké legendy se opírá o slovenské folklórní tradice se zpěvy a tanci. Slovenská národní hrdost se vnořila do role kavalírského bojovníka za práva utlačované chudiny, proto musí být surovost u důsledného vyžadování poddanské povinnosti po zásluze potrestána s nezbytnou stopou hrdinského patosu a vizáží poetické ódy. Není třeba dráždit rozpory se skutečností, velkolepé legendy o ozbrojené revoltě proti establishmentu mívají povětšinou u veřejnosti kladnou odezvu. Filmové zpracování se nechává osvěžovat slovenskou folklórní slovesností, do boje táhne v poetických šicích obrazových kompozic a v pevném odhodlání opěvuje romantický půvab lidové rebelie a smrti. Slovenský lidový hrdina získal vznešený rytmus hrdinské balady. Oslavovanou národní hrdostí je Juraj Jánošík (pozoruhodný Paľo Bielik), slavný zbojník, mordýř a zloděj. Slovenské obrození potřebovalo pádný argument, jednotící symbol, tak povstal jeden z prvních bojovníků za lidská práva, a neváhá nastavovat vlastní kůži ve jménu vyšší spravedlnosti a humanismu. Důležitou postavou je Šándor Révay (zajímavý Andrej Bagar), pán terchovských vesnických poddaných. Ta přímá, a také ostrá konfrontace s intimní motivací i zásadním niterným dopadem je na samém počátku spravedlivého lidového odboje proti kruté zlovůli moci. Hlavní ženskou postavou je Anka (příjemná Zlata Hajdúková), Jánošíkova milá, odolávající zatrvzele vrchnostenskému nátlaku ke zradě. Legenda potřebuje i tu soukromou část. Z dalších rolí: při slavnosti loupežníky uličnicky doběhnutý Andrej Mariássi, hrabě Markušovský (Theodor Pištěk), právně zásadový Jánošíkův soudce (Ján Borodáč), nešťastná hospodská servírka Zuzka (Elena Hálková), nedočkavý dětský člen Jánošíkovy loupežnické bandy Janíčko (Filip Dávidík), další z těch vystrašených urozených pánů oblasti, hrabě Béla Révay (Alois Peterka), osudová hostinská a bába zrádkyně (Roza Schlesingerová), či spolubojovníci pod vedením statečného Jánošíka (Rudolf Bachlet, Mirko Eliáš, Martin Hollý st., Jan W. Speerger, Ladislav Herbert Struna, Jan Sviták, Jindřich Plachta a další). Jánošík Martina Friče je filmovým modulem holdu romantické poezie ušlechtilých ideálů lidskosti jako výraz obrození národního ducha uvědomění. Ten folkloristický ráz prostředí vlasteneckou sounáležitost prohlubuje. Pozoruhodné filmové zpracování národopisných znalostí a lidové legendy! (29.06.2010)

"Hej, hore háj, dolu háj - hej, hore háj, dolu háj, hore hájom chodník; môj otec bol dobrý, ja musím byť zbojník." Nebudem zapierať, že som bul prekvapený, ba kieho, bárs aj šokovaný čo za kvalitný to počin národu slovenskôho som zračil. A bola to skvelá výprava do doby chamtivých zemepánov a idealizovaných zbojníkov - ľudových hrdinov, bojujúcich proti neprávosti. I keď miestami zo začiatku mi prišlo pár vecí po technickej stránke smiešnych, a strih trochu okato zastieral nedokonalosti, stačilo pár minút so sympatickým, miestami až o dušu hrajúcim Paľom Bielikom, a cítil som sa ako v siedmom čiernobielom nebi. Chápem, že moje nadšenie z tohto kusu histórie nebude zdieľať až taká masa ľudí, no Jánošík si to zaslúži. Vzhľadom na dĺžku síce nezostáva príliš priestoru na scenáristické manévrovanie a všetko je priamočiare a čarokrásne jednoduché - ale ono to vlastne nevadí. Predsa len je to národná legenda, a v tejto forme má tempo a spád, je až prekvapivo dobrodružná, zábavná a miestami nutne vtipná (tož myslím teraz zámerne, Jánošík si trochu odľahčenia zaslúži, a o dramatickú rovinu sa tým nepripraví.) - proste presne taká, akú aj v dnešnej dobe divák unesie. Martin Frič je výborný režisér, a po tomto príjemnom prekvapení sa určite ohliadnem aj po jeho ďalších snímkoch. 90% "Keď ste si ma upiekli, tak si ma aj zjedzte!" (28.02.2014)

Frič stříhá stejně energicky, jako Juro rube proradné pandúry. Na dlouhé proslovy a nečernobílou charakterizaci postav nezbývá čas. Patrný je na tomto přímočarém zpracování jánošíkovského mýtu vliv sovětských montážníků (nepřímý) i etnografického dokumentaristy Karla Plicky (přímý). Lidé, zvyky, tradice a rituály, velká gesta, rázné činy a silný nacionalistický akcent. I po téměř osmdesáti letech stále živé a působivé, nejen díky libému vzhledu a sebevědomému projevu Paľa Bielika, v jehož podání mi přišlo jako ta nejpřirozenější věc pod terchovským sluncem, když začal tváří tvář bolestivé smrti málem break dancovat. 75% Zajímavé komentáře: Ony, Marthos, tomtomtoma (13.02.2012)

Veľmi príjemné prekvapenie. Na dobu svojho vzniku sa jedná o film svižný a akčný - ktorý kupodivu nepôsobí ani ťažkopádne ani hlúpo. Budovanie slovenskej kinematografie za pomoci českých susedov bolo dôležitým krokom pre celý budúci vývin. Jednak je to zoznámenie sa s Paľom Bielikom, ktorý sa stal vedúcou a prvou významnou osobnosťou slovenského filmu. Jednak je to pokus o vymanenie sa z nálepky pútavé a exotické lokácie - ktoré síce zostali ale ktoré ponúkajú rýdzo slovenský príbeh. Jánošík mapuje Bielikovu celú kariéru a tu sa stretávame s ním pri jeho prvých filmových krokoch. Krása prírody a komponovanie záberov odpovedá Plickovmu rukopisu a scenár pôsobí vyspelo aj napriek niektorým úsmevným dialógom - Keď ste si ma upiekli tak si ma aj zjedzte. Film, ktorý jednak ukazuje zručnosť režiséra Friča prispôsobiť sa slovenským podmienkach a jednak schopnosť natočiť dospelý film s akčnými prvkami o jednom z najznamejších slovenských zbojníkov. Film, ktorý funguje lepšie ako o 10 rokov neskoršia spolupráca dvojice Bielik a Frič - Váruj! (24.03.2012)

Po prvních dvaceti minutách jsem byl zklamaný, špatné výkony herců, nic moc režie ani scénář. Později sice děj trochu vygradoval, herci už tak nepřehrávali a hlavní hrdina se mi začal zamlouvat, jenže to už přicházel konec. Bohužel, tento film na mě příliš nezapůsobil. Zhlédnout ho je sice povinnost, ale stačí jednou, více fakt ne. (16.06.2012)