Jánošík

Někteří lidé se stanou legendou ještě za svého života. Lid je ctí, mluví o nich, občas si něco přibarví. Po smrti začne žít legenda vlastním životem. Juraj Jánošík je legenda a filmy o něm jsou toho dokladem. Každý interpretuje svého hrdinu tak, jak ho vnímá. Mac Frič vykreslil Jánošíka jako spravedlivého obra, který se odhodlaně staví pánům, brání slabé, mstí nevinné. Jeho pojetí je dramatické a vášnivé, slovenský lid ukazuje jako porobený a zbídačený, páni jsou krutí a trestající. S poměrně krátkou stopáží je tu řečeno vše podstatné. Zatímco Agnieszka Holland se pokusila o historický pohled na svého hrdinu, Frič plně využívá mýtu a vykresluje vědomě legendárního hrdinu v souladu s lidovým vnímáním. (23.09.2015)

Jánošík. Slovenský národní hrdina, symbol cti, odvahy a statečnosti. Autoři scénáře Karel Hašler a Karel Plicka převzali dramatickou předlohu tohoto filmového eposu o legendárním hrdinovi slovenského lidu ze stejnojmenné divadelní hry Jiřího Mahena. Slovenský národní charakter filmu, jehož režie se s velkým entuziasmem a nadšením ujal Martin Frič, měly podtrhnout slovensky mluvené dialogy, napsané Štefanem Letzem a Ivanem Kovačevičem. Etnograf a dokumentarista Karel Plicka pak vybral pro natáčení exteriérů fotograficky ideální místa v okolí Terchové, Jánošíkově údajném rodišti a Levoči. Velký smysl pro zachycení lyrického kouzla krajiny projevil kameraman Ferdinand Pečenka, který společně s Plickou vytěžil maximum z krásy romantické přírody, jež tvoří funkční složku jinak spíše pomalejšího děje. Frič do hlavní role angažoval dosud neznámého Pal'a Bielika, četníka a divadelního ochotníka fairbanksovského typu. Ten se s náročnou rolí vyrovnal vynikajícím způsobem, přesvědčil, že má pro filmové herectví neobyčejný smysl, což prokázal i v pozdější Fričově adaptaci Čapkova románu Hordubalové. Nemělo by se ani zapomínat, že Jánošík patřil k nejúspěšnějším snímkům své doby, na IV. Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách vzbudil velkou pozornost zejména u zahraniční kritiky. Okolnost, že na této přehlídce, konané v roce 1936, nezískal oficiální cenu, je podmíněna houstnoucí politickou situací v Evropě, kdy fašistické Maďarsko podalo protest proti promítání údajně šovinistického snímku. Pořadatelé jej sice nevyřadili, ale porota mu nemohla přidělit očekávané ocenění a tím jej zcela distancovala od veškerých poct. O tom, že měl Jánošík mezinárodní ohlas svědčí skutečnost, že byl tehdy prodán do dvaatřiceti zemí světa. Úspěch, jakého se dočká jen málokterý film. Pro úplnost dodám, že Jánošíkovy osudy jsou na celuloidovém pásu zachyceny již v němém filmu z roku 1921, kde si titulní postavu zahrál mladý Theodor Pištěk, ve dvoudílné barevné verzi, natočené dřívějším představitelem Jánošíka Pal'o Bielikem a v novém polsko - českém koprodukčním velkofilmu Agnieszky Holland. (13.01.2009)

Po prvních dvaceti minutách jsem byl zklamaný, špatné výkony herců, nic moc režie ani scénář. Později sice děj trochu vygradoval, herci už tak nepřehrávali a hlavní hrdina se mi začal zamlouvat, jenže to už přicházel konec. Bohužel, tento film na mě příliš nezapůsobil. Zhlédnout ho je sice povinnost, ale stačí jednou, více fakt ne. (16.06.2012)

Frič stříhá stejně energicky, jako Juro rube proradné pandúry. Na dlouhé proslovy a nečernobílou charakterizaci postav nezbývá čas. Patrný je na tomto přímočarém zpracování jánošíkovského mýtu vliv sovětských montážníků (nepřímý) i etnografického dokumentaristy Karla Plicky (přímý). Lidé, zvyky, tradice a rituály, velká gesta, rázné činy a silný nacionalistický akcent. I po téměř osmdesáti letech stále živé a působivé, nejen díky libému vzhledu a sebevědomému projevu Paľa Bielika, v jehož podání mi přišlo jako ta nejpřirozenější věc pod terchovským sluncem, když začal tváří tvář bolestivé smrti málem break dancovat. 75% Zajímavé komentáře: Ony, Marthos, tomtomtoma (13.02.2012)

Druhé filmové spracovanie Jánošíka má nápad, humor, spád aj serióznych hercov. Podanie je síce ešte v duchu doby teatrálne, ale to filmu nemožno vyčítať. Chvíľu som mal pocit, že ide o hudobné pásmo, no vyvinulo sa to vždy do slušnej pointy. Rovnako ako dnes, páni sa bavia na veľkých hostinách a chudoba po krčmách, čo sa Jánošíkovej družine stane osudným. Scéna dolapenia je výborná, možno až prirýchla, strih je šialený, treba si dávať pozor na detaily v rýchlom slede. Nechýba odzemok pod šibenicou a záverečný výkrik, ktorý sa časom naplní, a nikdy sa nikomu nepodarí zabiť Jánošíka v nás. –––– Takých Jankov po chalupách rodí sa na tisíce. I vyrastú a pomstia seba i nás. A po nás prídu iní a budú sa biť za slobodu ľudí. –––– P.S. A Lima by po slovensky písať naozaj nemal, pretože z desiatich slov sú len dve správne a obidve slová sú "si". (11.07.2015)