Lásky čas

Není nad setkání s přáteli po letech, aneb když jsem si přečetl sedm let starý komentář od Nathalie, skoro se mi nechtělo psát můj vlastní:) Lásky Čas je ukázkou jisté ruky pana Curtise, ale když pominu jak mu hapruje to cestování časem (mělo to přece jít jen dozadu, ne?), mám svoje výhrady proti "poselství" filmu, respektive některým jeho aspektům. Na druhou stranu, mám velkou slabost pro Billa Nighyho, pro Rachel McAdams (ačkoliv když zvládla fejkovat chemii s Ryanem Goslingem po celý Zápisník Jedné Lásky, jak jsem se před pár dny dočetl, co je jisté?:D), a pro Domhnalla Gleesona (když tedy nehraje padoucha ve Star Wars...:)), takže se mi skoro daří skočit na návnadu silných rodinných hodnot a nevnímat to, jak je oslabuje možnost kdykoliv se vrátit a opravit nejen jakoukoliv chybu, ale i starou dobrou zlomyslnost;), a jak je hrdinovo závěrečné poznání banální. Naproti tomu rodičovství fungovalo úžasně - ale nemá to co dělat s mým vlastním otcovstvím. Chcete důkaz? Správně bych měl být stoprocentně dokonalý vzorek cílové skupiny, protože shodou okolností dnes, v den, kdy jsem Lásky Čas viděl, by měl můj děda narozeniny, za necelé dva týdny to bude dva roky, co zemřel, a - tomu už se skoro nedá uvěřit - moje nejsilnější vzpomínka na něj je, jak mě učil házet žabky. Přesto moje výhrady trvají. Ale jinak... i v ostatních rolích parádní obsazení, parádní humor (od vztahového přes Gleesonovy trapasy až po Hollanderův cynismus), úžasná hudba (jen tu verzi How Long Will I Love You od Ellie Goulding by měli zakázat...), a jak by řekla jistá decentní dáma, "doják jak kráva":D Kasaštyk to byl řádný, ale už jsem zkrátka měl pocit, že je to víc řemeslo než něco nadčasového (yes, pun intended;)). Kdybych viděl méně filmů podobného ražení, a méně toho zažil, možná bych pěl ódy na to, jak mi Lásky Čas změnil život, jako to dělají mnozí lidé na Youtube u "té správné verze" How Long Will I Love You. Takhle váhám mezi 70 a 80%. Ale když si vybavím perličku jako že v situaci, kdy hrdina potřebuje napravit následky svého dobrého skutku v podobě neseznámení se se ženou svého života, a v podkresu začne hrát The Cure (neboli lék:)), bude to 80%. (27.09.2020)

ANO: Odzbrojující rodinné hodnoty. Nádherné a chytré curtisovské trademarky. Báječný soundtrack. Stará dobrá Anglie. NE: Cestování časem jako vyčuraná korektura sebe sama a manipulace s lidmi kolem sebe. Copak k lásce stačí vlézt do skříně a projít si zkouškou znovu, protože už znám správnou odpověď? Metoda pokusů a omylů v Lásce nebeské mi je bližší. I když to není na první dobrou... a někdy to skončí monumentálním trapasem. 70% (12.11.2013)

Film o lásce, který není zas tak o zamilování dvou lidí, jako spíš celkově o lásce rodinné, navíc to má od všeho trochu: je to romantické, dramatické, feel-good, dojemné a jako bonus to má ještě cestování v čase. Finále je sice slzopudné, ale takovým příjemně nečekaným způsobem, plus Domhnall Gleeson s Billem Nighym jsou spolu prostě parádní. (14.09.2013)

Divák nutně musí zanedbat hodně proměnných, aby si film užil, ale s trochou snahy to jde. V About Time se totiž dost tluče sporadická vyzrálá zodpovědnost s všudypřítomnou dětinskou naivitou a pateticky ulepenými prsty. Námět měl mnohem větší potenciál. Já bych rozhodně dělal větší čuňačiny. Nebo alespoň nějaké. (23.07.2016)

Richarda Curtise mi bylo už před premiérou líto v jedné věci. Dostát očekáváním fanoušků, kteří si přáli něco na způsob časoskokové Lásky nebeské, zkrátka nemohl, ani kdyby se rozkrájel. Proto je o tolik překvapivější cesta, po které se vydal - a na které se žádný takový předem marný pokus nekoná. Ne že by se na romantiku nehrálo, vždyť kapela v metru nebo bouřlivý obřad mi svoji silou málem přilepily čelist na podlahu sálu. Jenže tu je ještě něco víc. Ony obligátní rodinné hodnoty, které se právě tady mění ve slovní zlato a soukromou emocionální tíhu. Právě v jejich síle se skrývá něco, co z Času dělá film až nehodnotitelný. Má totiž trochu zbytečně průstřelnou sci-fi stránku, podle očekávání dialogově dokonalou romantickou linku a spoustu přívětivého humoru. A pak přijde poslední třetina a z Billa Nighyho je člověk z mého života, ke kterému se nemám jakou skříní vrátit a všechno je zase někde jinde, mimo hranice pětihvězdné škály. A přesně tam, na samém konci, je nejlépe vidět, kam Curtis dospěl. Na místo, kde prostředky neslouží v prvním plánu romantice, ale romantika naopak slouží přesahu ještě osobnějšímu a nadčasovějšímu. Těžko proto říct, z čeho všeho se tu pan režisér stihl vypsat. Pokud se ale jedná skutečně o jeho poslední režijní počin, může ze stoličky odkráčet s hlavou hrdě vztyčenou, protože na posledním místě činu zanechává (opět) něco nenapodobitelného. (04.11.2013)