Tepenin Ardı
Pera ap' to lofo
Beyond the Hill
Režie:
Emin AlperScénář:
Emin AlperKamera:
George Chiper-LillemarkHrají:
Tamer Levent, Reha Özcan, Mehmet Özgür, Berk Hakman, Banu Fotocan, Aşkın Ceylan, Bahtiyar ErgünObsahy(1)
Působivý debut tureckého režiséra Emina Alpera je zasazen do osamělého údolí tureckého venkova, kam přijíždí svého otce pastevce navštívit syn spolu se svými dvěma potomky. Poklidná atmosféra letního dne je však postupně narušena blízkostí nezvaných hostů zpoza kopce, kteří chodí na tuto půdu proti vůli otce pást své kozy. Stupňující se pocit hrozby postupně vede k eskalování situace s cílem ubránit si své území. Vizuálně vytříbený snímek, který mnohdy připomene i filmy jiného úspěšného tureckého filmaře Nuriho Bilge Ceylana, dokáže vytvořit jedinečnou atmosféru, aniž by však zapomínal upozorňovat na paradoxy situací a prodchnout je jemnou ironií. Nezvaní narušitelé umožňují jinak diverzifikované rodině se sjednotit, ale zároveň i zakrýt svou vlastní vinu. Snímek tak lze číst nejen jako podobenství o současné turecké politické situaci, ale i jako výpověď o nátuře lidské společnosti obecně. Jedním z producentů filmu je i Seyfi Teoman, sám vynikající režisér, který v květnu letošního roku tragicky zahynul. (MFF Karlovy Vary)
(více)Recenze (5)
47. MFF KV ()
Ano, snaha o "ceylanovský" lyrismus a práci se vztahem krajina / postavy tam skutečně je, ale přesvědčivá je pouze v několika málo momentech, jinak se kamera spíš neurčitě pase a marně loví něco, co na mizanscéně není přítomno. Vztahy postav jsou při své málomluvnosti hodně chudokrevné (tady už srovnání s Ceylanem vysloveně smrdí odpadem) a politická alegorie je hodně lopotná - o čemž svědčí závěr, který náhle přepne do grotesky a za zvuku analogového pochodu vyprovází postavy za kopec a do zapomnění. Aby Alperův debut něco skutečně označoval, musel by být mnohem domyšlenější a řemeslně šikovnější. ()
47th KVIFF 2012 - HORIZONS - Horizonty (Tapenin ardi / BEYOND THE HILL / Za kopcem) ()
Tak dost chvály a přichází realita. Film má jeden závažný problém, a to (mimo velmi pěknou krajinu, v tom upoutávky nekecaj, ale zase žádnou Niagaru nečekejte) nedostatečný pohyb děje, přesněji řečeno jeho značnou statiku. Ani nejlepší marketing nepřekoná to, že by se popis událostí ve filmu ztvárněných dal zkrátit na pět minut v rychlém sledu. Tj. za tatínkem přijede rodina, v ní je magor převlékající se za ovci, ten pak dělá v průběhu filmu brajgl, ovšem ten je sveden na nomády (ti ve filmu za vše můžou, ale nejsou ani jednou vidět). Postavy pokud možno nemluví, tváří se ztrápeně/vystrašeně/divně (Mehmed) a v zásadě ani nic moc nehrají. Akční to začne být přesně deset vteřin před titulky. Proč se vlastně něco takového točí, ptám se? ()
Stačilo jen vnímat podmanivou krajinou scenérii, izolované postavy zbavované své odloučenosti pouze rafinovanou kamerou jako jejich věrným následovníkem a především suverénní budování napětí z minimalistických a ryze filmových prostředků. Především hra s prostorem mimo plátno, v níž má postava vždy náskok nad divákem, a velmi úzká škála ozvěnou předimenzovaných zvuků dodává filmu velmi sevřený tvar. Postavy jsou nahozeny jen v hrubých črtách, ale i tak každá z nich prochází neokázale lidskými okamžiky. Ty však jen nedokonale zastírají zdánlivost oné laskavé rodinné pospolitosti kde každý volí raději samotu. Za kopci není žádné filmařské cvičení na jednoduché téma, za jednoduchým děním se skrývá poměrně silná výpověď o zbavování se zodpovědnosti. I když mě metaforické vazby k současné turecké společnosti unikly. působil na mě už jen tímto snímek jako závažná a univerzální invektiva. Ironické prvky vrcholící nečekanou a symbolickou tečkou mění zkonstruovaný slepenec vztahů a situací v paradox, čímž zpětně v dané konstelaci získává oprávnění. ()
Galerie (18)
Photo © Arsenal institut
Reklama