Pták s křišťálovým peřím: Přízrak teroru

Začínající Argento, klasické giallo. Film je perfektně technicky proveden, zejména kamera a některé záběry jsou pro Argenta typické - a úžasné. Celkový scénář, děj filmu, herecké výkony, zápletka jsou však na nevýrazné úrovni. Gore se nekonají, což by ani nevadilo. Ale ty ploché herecké výkony jaksi způsobují, že se divák nemá ani o koho bát nebo něčeho obávat. Napětí nula. Spíš taková nevýrazná kriminálka, ale technicky perfektně provedená. (12.07.2008)

Argentova režijní premiéra a vlastně i první z jeho "zvířecího cyklu" (o rok později následovala Devítiocasá kočka a Moucha na šedém sametu), na které spolupracoval s hudebním guru Morriconem. A právě on má zásluhu na tom, že i v momentech mistrových selháních (pár nudných detektivních pasáží, závěrečné odhalení vraha) dodává snímku patřičnou šťávu. Jako debut obdivuhodné, co se týče vizuální stránky, ale pořád je to jen příprava na Argentova vrcholná gialla v podobě Deep Red a především geniálního Tenebre. (21.08.2011)

Nebýt toho Argentova křiklavého vizuálního stylu, byl by jeho debut zcela průměrným (možná i lehce podprůměrným) detektivním příběhem. Nemohu se ani ubránit dojmu, že herecké výkony jsou prostě prkenné a celkový dojem zachraňují především mistři Ennio Morricone a Vittorio Storaro. Když ale přimhouřím všechny oči, tak je to jako režijní debut vcelku obstojné. [60%] (10.04.2021)

Jestli člověk od filmu nečeká víc, než profesionálně převyprávěný příbeh, v něž jde jen o napětí a ne zrovna předpokládané rozuzlení, aniž pátrá po humoru, nadhledu a y myšlenkách, pak je to docela povedené. Není to zrovna moje melodie, ale musím uznat, že v rámci daného žánru tomu zřejmě příliš nechybí. (14.06.2009)

L'Uccello dalle piume di cristallo (lekcia ľubozvučnej taliančiny v celej svojej kráse) drží u mňa hneď dvojnásobné prvenstvo - je to môj prvý Argento vôbec a zároveň maestrov debut, čo je na ňom asi tá najprekvapivejšia skutočnosť. Už od úvodnej scény ma totiž absolútne uhranul nemiestne pôsobivou vizuálnou kompozíciou scény útoku v galérii (ako príznačne zvolené prostredie vzhľadom na Argentovu budúcu reputáciu a jeho najsilnejšiu stránku), sprevádzanou temnými tónmi Ennia Morriconeho ("kúzelník za kamerou" a ďalší z nefalšovaných kráľov obrazovej sugescie Vittorio Storaro v tej dobe debutoval, takže jeho účasť je pochopiteľná, ale ako dostal už do svojho prvého filmu Morriconeho je pre mňa záhada). Veľké presklené vchodové dvere, moderný dizajn, skulptúra vtáčej nohy a kontrast belostného povrchu sály s karmínovočervenou krvou ženy, plaziacej sa po zemi a prosiacej o pomoc. K tomu perfektné využitie svetla a tieňa, a neodmysliteľná poetika kožených rukavíc a chladnej ocele, vnárajúcej sa do tela. Tak sa robí to, čo poznáme pod pojmom atmosféra. Opojný audiovizuál (každá vražda má svoj štýl a predchádzajú jej zaujímavé obrazy, plus nápad vizuálne pripodobniť neúplnú spomienku spisovateľa k fotografiám vraha je výborný) a dynamické tempo deja dajú zabudnúť aj na mierne nedostatky príbehu a lapsusy v logike chovania postáv (záver pôsobí trochu ako na drogách, ale zážitok našťastie pokaziť už nedokáže). Predsa len je nutné si uvedomiť, že Argento len dômyselne využíva základné princípy filmu, teda práve to, čo vidia naše oči a počujú naše uši. Keď chcem film dokonale rafinovaným spletitým dejom, siahnem po Nolanovom Memente či Hitchovom Vertigu, alebo len kvalitnom románe. U Argenta, zdá sa, nič také nepotrebujem, čo na druhú stranu neznamená, že by dej plný zvratov s relatívne prekvapivým finále nemal divákovi čo ponúknuť. Akurát skôr divákovi v 70.-tych rokoch, ako tomu súčasnému. I napriek tomu som veľmi spokojný a konečne plne chápem označovanie mojej obľúbenej režijnej dvojice Cattet-Forzani za pokračovateľov Argentovho odkazu. 80% (04.08.2014)