Návrat domů

,,Co bylo, je zaplaťpánbůh za námi a teď se budeme těšit na to, co přijde... Ne tak celkem. Radostné chvíle ze šťastného konce 2.světové války postupně střídají smutná poznání reality. Osvobozením skončila jedna kapitola dějin, ale důsledky dřívějších událostí pokračují dál, když válečného hrdinu s hodností nadporučíka čeká povinnost odjezdu do pohraničních Sudet ve věci odsunu pozůstalých nacistů z republiky... V krátkém, ale pozoruhodném období čs.kinematografie 1945-48 vznikla mezi řadou zajímavých filmů s náměty ze současnosti i tahle spoločenská reflexe o dojmech a důsledcích z nedávno ukončené války i poválečných poměrech v pražském prostředí. ,,Člověk se vlastně bojí smrti jenom když není docela blízko ní, pak už se na ní jenom dívá... a někdy byla tma. Člověk pak vlastně ani nezabíjel, člověk jenom střílel." Film sledující osud a zážitky nadporučíka, jeho kolegyně četařky a dalších dávných známých nemá sice jako celek jednu stálou zápletku, ale obsahuje řadu silných momentů. Nejdřív, kdy se nadporučík Mareš odhodlává říct mámě svého padlého kamaráda o smrti jejího syna, podruhé když navštíví opuštěného profesora, který skoro celou válku nevyšel ze strachu z bytu a potřetí, když se po řadě jiných zpráv dozvídá i o smrti svojí maminky a loučí se se svým bývalým bytem, který byl za války rozprodán a znovu prodán někomu jinému. Filmu dominuje kvalitní scénář a vynikající herecké výkony, vedle tradičně skvělého Karla Högera v hlavní roli bych zmínil Františka Smolíka (profesor Blažej) a Terezu Brzkovou. 95% (deníček - Krátká éra československého filmu 1945-1948) (31.12.2017)

I ve své době v záplavě filmů heroizujících odboj, kde smrt hrdinů byla chápána jako setba svobody, ale vyústění bylo nakonec vždy optimistické, musel být tento neakční a desilusivní snímek výjimkou. A sám název je vlastné ironický komentář filmu, protože se nebylo kam vrátit, válka vše obrátila a místní obyvatelstvo nebylo s to chápat vracející se vojáky. Takže nakonec zůstala jen armádní služba jako berlička dalšího žití. Zde je optimismus konce hodně tlumený a hodně podmíněný. (04.05.2015)

Martin Frič byl největší režijní hvězdou První republiky i zestátněné kinematografie a Karel Höger byl charismatický herec, kterému podobný styl rolí, jako byl jeho nadporučík Mareš, vyloženě seděl. Třetí hvězdička je konec konců právě za Högera a jeho herectví. Po řemeslné stránce se Návratu domů mnoho vytknout nedá a prvoplánová propaganda se ve Fričově snímku taky nekoná. Dokonce je na začátku filmu zmíněna v jedné větě účast československých vojáků na operacích na západní frontě a bylo to určitě na dlouhá léta naposledy, obávám se, že až do natočení Oázy a Nebeských jezdců. Na druhou stranu, všechny ty šťastné úsměvy, uniformy, sympatičtí rudoarmějci tančící kozáčka, celá ta atmosféra vysílá podprahové signály o době, která vedla ke zglajchšaltování české kultury. Ten film je jako režim v letech 1945-48. Svým způsobem tenhle druh filmařiny považuju za nebezpečnější než ty tupé agitky, které jsou ve své naivitě a přímočarosti strašně snadno identifikovatelné a směšné. Copak asi jeli do Sudet dělat ti sympatičtí vojáci - šířit demokracii? Zkrátka a dobře, po emocionální stránce mně ten film nikdy nesedl. Celkový dojem: 55 %. (20.06.2014)

Válka skončila, slunce zářilo a šeříky kvetly jako o život. Země plná úsměvů, jako sad s krásným ovocem. Život se pomalu vracel k normálu. Byť zachycuje nepatrný zlomek poválečných jarních dnů. Bylo to silné a funkční. Ať bych charakterizoval jakkoli, skutečností zůstává, že to je jeden z nejzajímavějších filmů té doby, a to jak obsahem, tak nádhernou atmosférou pražských květnových dnů. Co k tomu ještě dodávat? Pravda, film už dost zestárl, ale šeřík si uchoval jarní rozkvétání dodnes. (01.03.2018)

Epizodicky štruktúrovaný film o tom, aký bolestivý môže byť návrat domov z frontu. Veci totiž už nikdy nebudú rovnaké a je jedno, že ľudia v podstate áno, len poznačení vojnou. Každá epizódka má svoju myšlienku, občas zamrazí pri akýchsi "chybách v komunikácii", pri filozofickej poznámke ohľadom vojny (zblízka sa na umieranie už iba pozeráme), pri pohľade na človeka, ktorý sa dozvedel, že stratil všetko. Ženy neboli iba obete, čakajúce márne na svojich padlých synov a mužov, ale aj vojačky, nesúce si do ďalšieho života nezmazateľné nočné mory. To všetko v statických dialógových scénach vo filme, založenom na hereckom výkone vždy spoľahlivého Karla Hogera. Na záver dôjde na polemiku, čo je tým skutočným návratom domov a zároveň dôkazom toho, že veci sa skutočne nenávratne zmenili. (18.06.2014)