Radioaktivisté: Japonsko po Fukušimě
(festivalový název)-
Radioactivists: Protest in Japan since Fukushima
(více)
Radioactivists: Protest in Japan since Fukushima
Rádioaktivisti: Japonsko po Fukušime
Obsahy(1)
Jak závažná událost by probudila z letargie tradiční spořádanou japonskou společnost? Tak zní ústřední otázka dokumentárního snímku Radioaktivisté: Japonsko po Fukušimě německých režisérek Julie Leser a Clarissy Seidel. Na pozadí vlny protestů proti atomové energetice, vyvolaných katastrofou ve fukušimské elektrárně, kterých se v první polovině roku 2011 v Tokiu zúčastnily desetitisíce lidí, rozkrývá film sociální a kulturní změny, kterými japonská společnost v současnosti prochází. Snímek si v názvu pohrává se dvěma tématy, které hýbou zemí vycházejícího slunce: radioaktivitou, spojenou právě s tragédií ve Fukušimě, a aktivním projevem nesouhlasu s uspořádáním, hodnotami a vývojem soudobé japonské společnosti. Snímek je rovněž zajímavou sondou do světa bujících alternativních subkultur, jejichž zástupci se nechtějí spokojit s konzumními hodnotami většinové společnosti. A jak ukazuje film, jejich hlas je v dnešním Japonsku stále silnější. (Jeden svět)
(více)Diskuze
Po katastrofě ve fukušimské elektrárně žije stále desítky tisíc lidí v provizorních ubytovnách a i konzervativním Japoncům již dochází trpělivost. Nepokoje tu nastaly po dlouhých 40 letech. Na první demonstraci měsíc po nehodě (10.4.2011) se shromáždilo na 15 tis. aktivistů. Po úspěchu dubnové demonstrace se rozhodli jí opakovat každý měsíc.
Japonci po válce jádro nechtěli, ale díky desetileté mediální masáži, která pokračuje prakticky dodnes, jsou manipulováni ke změně názoru. Podle průzkumu chce až 70% Japonců zrušit všechny jaderné elektrárny.
Protesty jsou o tom, že by se měl změnit jejich životní styl: zpomalit, nepoužívat energii bezmyšlenkovitě jako doposud. Do této doby byly demonstrace jen politicky zaměřené (v 70.letech) , kdežto tyto jsou založeny na osobních vztazích, přátelství, sounáležitosti a ne ideologii.
Dokument mi přišel celkově slabší a téma nevyužité, jelikož největší část zabíraly záběry z demonstrací (resp. hudebních happeningů) a režisérky se spokojily s cílem ukázat, jak se umí Japonci také „bouřit“.