Druhá strana

Nesmyslné spojení dvou příběhů, které spolu naprosto nesouvisí. Proč? Asi určitě jsem něco mezi těmi injekčními stříkačkami, sexuálními scénami, automatickými zbraněmi a xenofóbními kecy přehlédla... Jo, asi příběh. Jediné zajímavé je, že jsem si myslela, že to jsou dva dokumenty a popisky přitom říkají, že jde o drama. Tak to klobouk dolů... (30.07.2015)

Dvě zcela oddělená dějství. První intimně sleduje denní rutinu nejnižších vrstev jižanské společnosti, druhé poodhaluje oponu jakési místní nacionalistické domobrany. Jelikož nám jsou prezentovány dva nesouvisející obrazy, dalo se očekávat spojení či alespoň paralela mezi nimi. K mému zklamání se však nedostavilo ani jedno, ba ani jakákoli jiná myšlenka na závěr. Druhá strana místo toho poskytuje ryzí, předsudky nezkreslenou výpověď, která díky delším sekvencím zabíraným ruční kamerou působí téměř dokumentárně. Bohužel také ovšem zdlouhavě a prostoduše. 4/10 [KVIFF 2015] (07.07.2015)

Minervini je příkladem hybridního filmaře (v Itálii dále např. Alessandro Comodin, Michelangelo Frammartino a částečně i Gianfranco Rosi), jehož filmy jsou příliš dokumentární, aby mohlo jít o fikci a zároveň je v nich tolik inscenovaných momentů, že nejde o čistý dokument. V The Other Side stejně jako v předcházející texaské trilogii neherci přehrávají scény více či méně inspirované jejich skutečnými životy a následně seřazené do podoby relativně souvislého vyprávění (k propojení přitom často slouží ony inscenované scény). Jde tak o kombinaci dokumentární observace s kolektivní dramaturgií (něco podobného, „kolektivní antropologii“, v minulosti uplatňoval Jean Rouch). Štáb vedle Minerviniho tvořili jenom tři další lidé (kameraman, zvukař, ostřič), kteří se mezi sebou snažili komunikovat bez používání filmařského žargonu, aby nepůsobili jako cizorodé elementy a zapadli do daného prostředí. Točilo se digitální kamerou bez přerušování (do vyčerpání kapacity disku), bez umělého světla nebo měnění objektivů. Svou odzbrojující přímočarostí, empatickým přístupem a metodou natáčení Minervini bourá pomyslnou zeď mezi tvůrcem a (sociálním) hercem a aktéry nechává, aby se sami odhalili. Jeho nesentimentální neodsuzující hledisko není podřízené snaze potvrdit či vyvrátit nějaké stanovisko. Také v případě dvou narkomanů a členů krajně pravicové domobrany (jejich myšlenky a zdroje frustrace jsou v mnohém podobné - stejně jako jedna polovina filmu doplňuje tu druhou) zaujímá neutrální stanovisko. Společenský kontext pro něj není směrodatný. Chce pochopit hlavně emoce postav a vztahy mezi nimi. Nabízí díky tomu až nepříjemně intimní vhled do světa lidí, kteří sice žijí na periferii středostavovské Ameriky, ale je jich stále víc a jsou stále víc slyšet a mají větší vliv (protože mluví a myslí podobně jako jejich stávající prezident) a zřejmě bychom se je měli snažit pochopit, pokud chceme chápat, co se děje se společností jako takovou. 75% (11.04.2018)

Minervini zachytil segment americké zdegenerované společnosti severní Luisiany, kteří jsou až moc ignorováni, ale přestřelil v naléhavosti romantizování této skupiny. Ve své naturalistické pseudofikci nalézá krásu uprostřed podivínů, samorostů a svérázů. S chudými krásnými lůzry posedlými drogami a zbraněmi zachází s humanitou a sloupává z nich povrch. Většina z nich neměla příležitost shlédnout tento film. Film zamýšlel být dokumentem, ale upadá do melodramatu. Míchá pravdu s fikcí, ale působí to autenticky a komplexně. Právě nejdrobnější detaily působí nejvíce. (03.11.2020)

Promrhaný potenciál. Slibně se rozjíždějící obraz o narkomanských démonech bohužel nedochází žádného smysluplného závěru a je v několika posledních minutách vystřídán několika scénami o jakýchsi militantních nacionalistech. Pokud snímek vůbec měl za cíl něco sdělit, bohužel se mu to nedaří. Nakonec je to celé asi tak smysplupné, jako když zapálíte auto posprejované nápisem OBAMA SUCKS ASS a pak prohlásite Hell yeah, Amurrica! (11.07.2015)