Adikos Kosmos
Unfair world
Obsahy(1)
Policejní vyšetřovatel Sotiris se rozhodl skončit stíhání zbytečných přestupků. Pravdu a lež začne rozlišovat pohledem do očí obviněných lidí. Osamělost postav podtrhují kulisy prázdných nočních ulic velkoměsta. Tlumené barevné tónování obrazu, dlouhé statické záběry a pomalé tempo spolu s klavírním doprovodem vytváří atmosféru deprese, kterou divákovi nezprostředkují žádné zprávy z krachujícího Řecka. Nabízí se otázka, jestli je snímek skutečným plodem hospodářské krize nebo se pouze trefil do dobové atmosféry. (Febiofest)
(více)Videa (1)
Recenze (5)
Všechny postavy ve filmu jsou zachmuřené, otrávené a depresivní, dokonce i tak vypadají tanečníci na diskotéce. Film patrně vypovídá o řecké situaci. ()
Mrtvičnaté plácání se, neschopnost. Zabředlost, utahanost, bezvýchodnost a břídilství. To nejsou jen atributy postav, ale i filmu samotného. Sešroubovaný děj překombinovaného příběhu, vymyšlený od stolu, tezovitý, rozklížený či lhostejný v detailech, probouzí nedůvěru, nechuť dívat se dál a únavu. ** V tomhle smyslu film zprostředkovává setkání s depresí a životní krizí hmatatelně, opravdu vás na sedadle kina zažene do kouta. ** Ubíjející tuctová kamera, polopaticky vyprávěcí sled scén, jejich návodnost, samoúčelnost. Sílící pocit trapna, šustící papír, sčítající se nejapnosti, nechtěná komika... stále nutkavěji bilancujete, zda by nebylo zdravější a výnosnější z projekce odejít ještě i několik minut před koncem. ** Banálně vykradený Kaurismäki (Muž bez minulosti, Světla v soumraku, vizuálně i existenciálně, dokonce celé scény a motivy) není totéž co Kaurismäki. ** Buďme suroví a připočtěme i úmorný doprovod klavírních a smyčcových etud, vytrvale bušících jako několikadenní déšť, a stejně bezohledných k tomu, co se děje na plátně. Výsledkem je film o depresi z neumětelského, promarněného života fádních, nevnímavých a nenadaných lidí, kteří pociťují svou bídu a neschopnost být šťastní – a tuhle depresi pocítíte o to naléhavěji, fyzičtěji, že zřejmou výpovědí o ní je i tento zoufalý filmový počin sám. Snímek lze jako výtvor přirovnat k té všední, ničím nezajímavé „imaginární“ krajině z polystyrénu, kterou hrdina úpěnlivě modeluje ve chvílích volna (čti: prázdna) v pustém bytě, aby ji pak z náhlého zoufalého popudu věnoval hrdince a ničeho než zesílené bezradnosti tím nedosáhl. Jednu hvězdu uděluji právě za to, jak věrný prožitek střetu s průměrností a depresí, kterou si bere za téma, v divákovi film opravdu vyvolá. ()
Adikos Kosmos je poněkud těžkopádné a ke konci i lehce utahané řecké drama. Hlavními hrdiny tohoto snímku jsou policista Sotiris a uklízečka Dora, jejichž životní cesty se tu a tam protnou a jindy zase o kousek minou. Ustřední větou celého filmu je podle mého názoru věta, kterou Sotiris nejednou vyřkne: "Už nikdy nechci být nefér." Každá nebo alespoň vetšina postav se v určitých chvílích chová svým způsobem nefér (nemorálně, nečestně) a celý film se v podstatě po celou dobu zabývá otázkou, co je fér (morální, čestné). Cílem však není jednání postav v rámci těchto hodnot (morálka, čestnost) hodnotit, ale pouze na jednotlivých případech ukázat, že nic není černobílé. Některé případy mi ovšem připadaly jasně černé a měl jsem tak trochu problém s jejich určitým relatizováním (nicméně to je pouze můj pohled). K přednostem snímku patří klavírní doprovod a vizuální stránka. Filmu by prospělo více lehkosti, nadhledu a údernosti, pak by mohl být více než jen průměrné festivalové drama. Věřím, ale že si své publikum na festivalech najde. 50% ()
Adikos Kosmos - Nespravedlivý svět: to jsou chmury poetického sarkasmu. Filippos Tsitos tak navazuje na Akademii Platonos formou i niternou osamělostí. Starý svět je nenávratně rozerván politikou s ekonomií a spotřebou (což jsou spojité nádoby), a místo něj zůstala osamělost, odcizení, prázdnota, vnitřní neuspokojenost, smutek zmaru bez jakéhokoliv smysluplného pocitu. Snahy o vymanění se z trhu zmarnosti jsou nešikovné, nedokonalé, bizarní, tápající, hledání štěstí vráží na překážky uvnitř vlastního nitra z ran bolesti osamělosti a prázdnoty v odcizení. Obrazy (kameraman Polidefkis Kirlidis) jsou hořké, básnivé, jízlivé. Hlavní postavičkou příběhu je Sotiris (pozoruhodný Adonis Kafetzopoulos), osamělý policista. Chybějící pocit niterného štěstí náhle začal nahrazovat velkodušnou laskavostí, při níž se nevyhne absurditě, pochybení, ani pochybností. Přesto anebo právě proto už život nebude stejný, byť pocit mizérie jen tak nevyprchá. Jeho ženským protějškem je Dora (velmi zajímavá Theodora Tzimou), uklízečka s finančními potížemi života. Vzájemné sblížení je zde výsledkem zlomyslnosti života, osobních slabostí a nepatrného světélka naděje. Z dalších rolí: do určité míry souhlasný Sotiriův kolega Minas (Christos Stergioglou), jeho rozčilenější manželka Lena (Sofia Seirli), bývalý Dorin milenec Kostas (Christos Liakopoulos), nebo ten čekající policejní šéf Sotiriho (Minas Chatzisavvas). Filippos Tsitos v Nespravedlivém světě úspěšně zachytil niternou bezvýchodnost outsiderů, těch nešťastníků současného světa a moderního života. Jest to povedená poetická jízlivost. ()
Taky mi to nějak nesedlo. Motivace hlavní postavy je poněkud vratká. Takže policajt s definitivou (tipnu si aspoň 1250€ za měsíc) se začne chovat jako magor, aby ho pokud možno bez výsluh vylili... nějak to neštymuje, ale jako rozcvička řeckého jazyka se to strávit dá. ()
Reklama