L
L
Obsahy(1)
Čtyřicetiletý muž žije odloučen od své rodiny, se kterou se ale potkává na všemožných parkovištích. Čtyřicetiletý muž totiž žije v autě. To mu přináší i obživu, když rozváží med, mnohdy ale se zpožděním, což mu způsobí podobné noční můry jako smrt jeho přítele, který byl zastřelen v kostýmu medvěda. Ač precizně rozvržený, uvádí snímek diváka záměrně do chaosu, netouží po jasném dekódování metafor a celý vyznívá jako chybová hláška na monitoru počítače. Víte, že je něco špatně, dráždí vás to, ale čert aby se v tom vyznal. Podobně jako v jiných aktuálních řeckých filmových alegoriích však i zde vyvolávají absurdní situace velice autentické pnutí, které nenaruší ani to, že některé postavy ve zdánlivě obyčejných situacích hovoří, jako kdyby četly hlášení do rozhlasu. A podobně jako ve filmech belgických filmových pankáčů Gustava Kerverna a Benoîta Delépina také zde způsobují hrdinové, kteří dělají s kamennými tvářemi podivné věci, pozvednuté obočí diváků. (MFF Karlovy Vary)
(více)Videa (1)
Recenze (16)
Chlápek, jehož denní „práce“ spočívá v dovážení flašky medu a svezení přítele či rodinného příslušníka na místo, tráví 24 hodin denně v autě, které nikdy neopustí (taky by mě zajímalo, jakým způsobem močil ;o))... až do chvíle, kdy ho jedna událost namíchne, opakovaně potká partu svérázů na motorkách a následně vymění své auto za motorku... Taková neuvěřitelně čirá absurdita se každý den nevidí a styl statických záběrů s bezemočním herectvím do té absurdity náramně sedl. A musel jsem to uznat i o hlavním herci (Aris Servetalis) s podivným výrazem, nakolik jsem si říkal, že hned dva vedlejší herci, které hlavní hrdina opakovaně sveze, působí mnohem charismatičtěji a záživněji a asi bych je sledoval raději. Místy slušně vedená absurdita nepostrádá zdařilé nápady (narozeniny slavené s rodinou taky v autě) a vtipné absurdní scény, např. když parta motorkářů navrhne týpkovi z auta přesedlat k nim, ale dává mu rozkaz nejdřív zničit své auto za jízdy v garážu a celý tenhle „rozkaz“ probíhá naprosto beze slov výměnou absurdně bezemočních pohledů a divák si musí domyslet, co si asi podvědomě říkají. Nebo mě taky odbourala scéna prvního spatření svého obvyklého ranního kumpána po nečekané výměně dopravního prostředku. Jenže postupně se ty nápady a vtipné momenty začnou vyčerpávat a film se mi v pár scénách pocitově táhl. Není to špatný úlet na poli absurdní komedie, ale originální námět komunity podivných lidí žijících z nějakého důvodu „připoutaných“ ke svému dopravnímu prostředku mi přijde na celovečerní stopáž poněkud méně rozpracovaný, i přes absurdně podaný motiv hledání sebe samého. Ač jsem se víckrát zasmál, tak v L vnímám samoúčelnou (spíše načrtlou, než řádně propracovanou) absurditu na jedno zhlédnutí, stejně jako u filmů Quentina Dupieuxe (Rubber). Nejvíc mé dojmy shodil závěr, který se mi sice líbil nápadem, jenže cítil jsem z něj vzhledem k opětovné absenci emocí mnohem více deprese, než optimismu, který snad měl vysílat... nebo který bych si (i spolu s přidáním se lodníka a nejlépe i dalších svérázů do rozjetého zpěvu :)) rozhodně v komedii plně cítit přál, i za cenu odklonu od původního chladného stylu do výrazných emocí. [65%] ()
U řeckých filmů vydržím hodně. Obvykle bývá varovným prstem už fakt, že se objevily na přehlídce ve Varech. Tohle se ale fakt nedá. Jako koukat se na borce, jak jezdí autem, protože v něm žije, sem tam na Sounio a zpátky, ok, fakt vydržím moc. Ale aby si ten kokot nahlas přehrával a zkoušel hovor s prodavačem medu, to je fakt silnej papagalos. Tolik času nemám. ()
Všeobecně jsem superabsurdním mladým řeckým tvůrcům velmi nakloněn, ale zejména v druhé půli jsem se absolutně ztratil, co se týče smyslu i chování postav, stejně jako jejich monologů. Zachytit život člověka, který doslova žije v autě (za tu dobu, co ho vlastní, z něj nevystoupí) je fantastický nápad, který by si zasloužil mnohem lepší rozpracování (i když některé směšné momenty jsou zachyceny (hlídání dětí přes víkend, oslava narozenin v kruhu rodiném...)). Jakmile se stane motorkářem (a začne spát na motorce namísto v autě), film ztrácí jakýkoliv řád. Naivně jsem čekal, že to na konci nějak rozseknou a alespoň něco vysvětlí (obchod s medem, kamarád medvěd...), ale čekal jsem špatně. Těžko hodnotit koncepčními kritérii nekoncepční film, každopádně ho asi nemůžu doporučit. ()
Řecký film připomínající například geniální švédské Písně z druhého patra. Všechny scénu jsou zobrazené a vnímané skrze dopravní prostředky. Stabilní kamera. Absurdní rozhovory a ještě absurdnější písně přesycené černým humorem Vás prvních 15 minut a poslední 2 minuty spolehlivě uchvátí. Zbytek filmu je ale nudný až běda. Kdyby autor podobně jednoduchým humorem prodchnul i zbytek filmu, poselství by zůstalo a divák by se netrápil. Film je značně složitý a je třeba se jím opět zabývat jako hádankou. Jinak netušíte o čem to asi bylo. L značí autoškolu. SPOILER - osobně chápu vyprávění tak, že zobrazuje snovou sekvenci myšlenek, které běží hlavnímu hrdinovi hlavou zatímco umírá při dopravní nehodě. Do medvědí postavy profiluje sám sebe. Scény s rodinou zobrazují očekávání budoucího odcizení rodiny od vzpomínky na něj. Nahrazení hrdiny novým kolegou je očekávaná budoucnost. Nápovědami jsou opakující se téma smrti a nehod, zuté boty, rozhovory hrdiny sama se sebou. 62% ()
Makridisův film je možné (a v kontextu řecké, potažmo evropské ekonomiky téměř nutné) vnímat jako absurdní satirickou poému o třídních rozdílech a postupném metaforickém pádu na dno společnosti. Diference a vzájemné nepochopení příslušníků různých společenských tříd jsou tu vyjadřovány různými typy dopravních prostředků, přičemž ty zároveň tvoří jakýsi "potravní řetězec" (na vrcholu jachta, pak auto, motorka a nakonec zvíře-medvěd). Postavy pozbývají jakékoli hlubší individuální rysy, protože jsou vždy určovány pouze svojí momentální příslušností k určité třídě - vnějškovými znaky (oblečení atd.) spojenými se svým dopravním prostředkem (a jím samotným). Za geniální považuju všechny scény s Měsíční sonátou, které jsou ještě vtipnější, pokud jste viděli Slona od Van Santa. Tam se to dostává až někam do vod intertextuálních rozhovorů vedených napříč artovou kinematografií, kdy jako by řecký umělecký film sarkasticky dokazoval, že ani tu "dojemnou klasiku" si do svého filmu nemůže dovolit zařadit v kvalitní nahrávce bez rušivých chyb a přehmatů (na rozdíl od "západních mistrů"). P.S.: Závěrečnou scénu vnímám jako zhmotněnou fantazii, protože jinak by ten film popřel sám sebe. ()
Reklama