Psohlavci

Všetko tu na pohľad vyzerá ako v klasickej českej rozprávke z 50. rokov. Zlo a dobro sú jasne dané, na pochyby niet priestoru. Karikatúry verzus hrdí sedliaci. Výrazné farby peknej krajiny, kde stále podvedome čakáme, kedy sa zjaví kúzelný dedeček alebo babička. Nastupuje však nekompromisná "realita" českých dejín, ktorá je maximálne priamočiara, ale natočená tak pevnou režisérskou a dramaturgickou rukou, že sa divák nenudí ani minútu a ten tolerantnejší zabudne aj na spomenuté výhrady. Napríklad aj vďaka solídnej výprave a bojovým scénam, ktoré sú síce miernym spoilerom, ale každému pozornejšiemu divákovi je od začiatku jasné, kam film smeruje. (23.03.2014)

Skoro vždy kdy naši filmaři šáhli do dějin a natočili historický film,tak skoro vždy (na 9takových ,je 1 opravdu dobrý) vznikl průměrný,s nereálnou výpravou film. A to je případ i Psohlavců, ani Fričovi se nepodařilo dílo, které by alespoň trochu bylo realistické a nazavánělo divadlem, či pohrávání si s historií. A je jedno, že vzniklo v 50tých letech a je v něm nános ideologie. (18.04.2007)

V zestátněném československém filmu doznaly adaptace Aloise Jiráska nové obliby a pozvolna se navázalo na optimistické verze Lucerny, velkolepé Psohlavce, klasickou Vojnarku a vážnou Filosofskou historii. S rétorikou nového věku poválečného filmu přišel na řadu Jan Roháč z Dubé, Temno, animované Staré pověsti české, noví Psohlavci a tzv. Husitská trilogie. To vše v barvě. Závěrem této epochy se staly opět černobílí Ztracenci v pravém opaku ku svým plakátovým předchůdcům. Od počátků televizního vysílání až do 80. let se tvůrci opět hlásili k Vojnarce, třetí Lucerně, zaujali seriálem F. L. Věk a třetími Psohlavci. Zatím posledním Jiráskovým přepisem se stal vynikající Poklad hraběte Chamaré. V polovině 50. let tedy Frič přistoupil k osvědčené látce, ač přidal jen ruku k dílu osvěženému pouhým technickým vývojem, v každém směru poplatnému nejemblematičtějším příkladům filmů s revolučním maintextem. Samozřejmě, herecky velice rutinní a zaměnitelné díky všem těm Kurandovým, Smolíkům, Průchům, Kopeckým a dalším. Čestnou výjimkou budiž epizodní účast Marty Fričové, nevlastní dcery Friče, které po válce Mac dopřál celkem tři etudky v Zocelených, zde a v Dnes naposled. (21.02.2009)

Další velkofilm z českých dějin, natočený v padesátých letech minulého století. Tentokrát se filmaři prosadili díky dobré předloze, kterou nenapsal nikdo menší než Alois Jirásek. A tak hrdina Kozina, kterého Chodové dneska trochu opomíjejí, se dostal prostřednictvím tohoto rozmáchlého filmu i do každé domácnosti, kde se o jeho skutcích mohou dovědět široké divácké masy. Film posiluje patrionismus, vlastnenectví, může se stát i podpůrným materiálem pro činnost leckterých ultrapravicových spolků činných právě v Chodsku. (09.09.2011)

Zatímco Revolučnímu roku 1848 jsem spíše strhával hvězdičky za komunistický nános, neboť po řemeslné stránce šlo o skvělý snímek, zde tři hvězdičky odpovídají řemeslné kvalitě. Pan Frič mě celkem zklamal. Od režiséra jeho formátu bych čekal více emocí, ale hlavně jsem byl na rozpacích z toho nesystematického střídání scén. Takovýhle zmatek bych spíš čekal od pana Vlčka (Rudá záře nad Kladnem) a nikoliv od jednoho z nejlepších režisérů. Škoda. (07.02.2013)