Režie:
Krzysztof KieślowskiKamera:
Sławomir IdziakHudba:
Zbigniew PreisnerHrají:
Juliette Binoche, Benoît Régent, Florence Pernel, Charlotte Véry, Hélène Vincent, Philippe Volter, Claude Duneton, Hugues Quester, Emmanuelle Riva (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Posledním významným filmovým projektem polského režiséra Krzysztofa Kieślowského byla volná trilogie Tři barvy, která vznikla ve francouzsko-polské koprodukci. Společně se scenáristou Krzysztofem Piesiewiczem se v ní inspiroval barvami trikolory a heslem francouzské revoluce Volnost, Rovnost, Bratrství. První částí je film nazvaný Tři barvy: Modrá. Jeho hrdinka Julie při tragické autonehodě ztratí muže, úspěšného skladatele evropského formátu Patrice a dcerku Annu. Julie utrpí silný psychický šok a uvědomí si, že ztrátou rodiny přišla o všechno, na čem jí záleželo. Pokouší se začít svůj život znovu, ale v anonymitě. Chce se tak osvobodit od všech věcí: majetku i vlastní minulosti. Její jediný kontakt s bývalým životem představuje Patriceův asistent Olivier, jenž je do Julie už dlouho zamilován. Aby ji vytrhl ze samoty a izolace od vnějšího světa, rozhodne se dokončit Patriceův "Koncert pro Evropu". Krok za krokem se snaží pomoci Julii zbavit se všeho, co ohrožuje její svobodu... Film získal Zlatého lva a Volpiho pohár za ženský herecký výkon Juliette Binocheové, na 50. MFF v Benátkách a pět Césarů (režie, nejlepší herečka, kamera, hudba, zvuk) za rok 1993. (oficiální text distributora)
(více)Videa (2)
Recenze (247)
Modrá je sýta farba temnoty smutnej duše, aj blankytný odtieň neistých zajtrajškov. Snáď v každej scéne je tak desať pocitov na jeden náznak deja. Silný zážitok. Ale vyhradzujem si právo zmeniť hodnotenie v kontexte ďalších dvoch častí trilógie. Videné v rámci Season Challenge Tour (týždeň v Strednej Európe). ()
Na to, aby ste si užili film Tri farby: modrá, musíte ho precítiť. Netreba ho chápať, netreba ho rozoberať, treba ho prežiť. Dopomáha nám k tomu neuveriteľne sugestívna a hlboká hudba a výkon Juliette Binoche. Hudba ako keby nám dovolovala a dopomáhala sa dostať do hlbín utrápenej ľudskej duše, hlbokej a tichej ako "modrý" bazén. Film je nepredvídateľný rovnako, ako rozhodnutia človeka, ktorý nevie, ako a či vôbec ďalej a ktorému dopomôžu k zásadným životným rozhodnutiam nepredvídateľné náhody. Odkaz našej minulosti nás môže naviesť na nový životný smer, preto by sme sa jej nemali úplne zriekať. ()
Velepíseň v Písni písní, ale ne zvuků, nýbrž barev (i když ani hudba nepřijde zkrátka). Zhruba tak lze hodnotit první film barevné trilogie předčasně zesnulého polského tvůrce, krok za krokem dozrávajícího k nadčasové, v plném slova smyslu klasické velikosti. Bez Juliette Binochové by ovšem vyznění filmu bylo sporé, i když i tak pozoruhodné. Binochové tvář nasvětlovaná ve velkých celcích i v detailech (až mrazí z několika okamžikových záběrů intimních scén a intenzity prožitku, kterou kamera zrcadlí jakoby přes sklo) vypovídá svou statickou bouřlivostí o nevypověditelném: o ztrátě muže, dítěte, smyslu života. Jakoby automatické pohyby, setrvačně vykonávané a prožívané stereotypní zvyklosti, člověk degradovaný na stroj, utrpení, neschopné slz, a proto ochromující, to je osud ženy, která ztratila vše, a přesto chce žít. Podvědomě hledá záchytné body k návratu do plného života a díky nenáhodným náhodám, rozbíjejícím zvnějšku tento neprostupný krunýř dusící obrany, je postupně také nachází. Manželova nevěra, pohrobní pastorek, představující pokračování rodiny, hudba, která v ní probouzí zřejmě dlouho dřímající vlastní schopnosti, muž, který ji odevždy miloval a jemuž se teď může - ale také nemusí - beze zbytku oddat. To je základní hodnotový okruh filmu a to je smysl tohoto dramatu bez děje. Závěrečné hudební finále, v němž se tato kataklyzmata slučují do syntetického, všeobjímajícího tvaru, se zdá být řešením uhrančivosti krásné, ale smutek a zmar symbolizující barvy, jež je ovšem současně i barvou trikolórové revoluce. Drama končí, naše okouzlení a prochvění zůstává. Zřejmě natrvalo. ()
Pastva pro oči, ráj pro uši a Země zaslíbená pro mysl. Nějaké takové pocity si pravidelně odnáším z filmů Krysztofa Kieslowského. Pokud Rusové mají svého Tarkovského, Švédové Bergmana, tak Poláci mohou být více než hrdi na svého Krzysztofa. Jeho přístup k filmařině se intenzitou divákova prožitku zcela směle staví na roveň výše zmiňovaným. Hluboké příběhy plné smutku i něhy; příběhy vášně i zmaru... ale pro mně osobně především filmy o lásce a životním smíření. Počáteční část trilogie TŘI BARVY: MODRÁ v tomto ohledu není výjimkou. Juliette Binoche coby Julie Vignon (de Courcy) si prožívá všechno jiné, než radost ze života. A přesto... ale nebudu předbíhat; koukněte a uvidíte. Shrnuto a podtrženo: Nemám co vytknout tomuto snímku. Po formální i obsahové stránce jde o skvěle zpracované dílo... a proč to neříct naplno: jde o klenot. V neposlední řadě potěší přítomnost Zbigniewa Preisnera coby tvůrce muziky. ()
Juliette na mňa vždy pôsobila takým chladným a tajomným dojmom, a aj keď niekedy hrala ženu s citmi, tak som jej ich nejako neverila. Táto rola jej naozaj sadla. Všetko som jej verila, ten šok z novej situácie, to ako chcela zabudnúť a ako sa chcela odstrihnúť z minulého života. Spojenie príbehu, skvelých záberov a predovšetkým hudby sa Krzysztofovi naozaj vydarilo na výbornú. ()
Galerie (68)
Zajímavosti (13)
- Snímek zaznamenal velký úspěch, v den premiéry v Paříži vidělo film 14 672 diváků a během prvního týdne v celé Francii 155 941 diváků. (Emo-haunter)
- Zbigniew Zamachowski (Karol Karol) a Julie Delpy (Dominique) hráli také v Kieslowského filmu Tři barvy: Bílá (1994). (džanik)
- Natáčení detailu na kostku cukru, která vsakuje kávu, vyžadovalo pečlivou přípravu. Krzysztof Kieslowski chtěl, aby kostka cukru nasákla kávu přesně za 5 sekund. Nechal tedy svého asistenta režie vyzkoušet několik značek cukru (které nasákly kávu v rozmezí 3 až 11 sekund), aby našel tu, která odpovídá jeho představě. (Panfilmex)
Reklama