Já, Olga Hepnarová

Co si budu nalhávat, místy to dalo zabrat. Poslední ženu, která v Československu dostala trest smrti, protože to s náklaďákem rozjela proti zastávce plné lidí, asi netřeba „představovat“. Ústřední postava vytváří zneklidňující chlad, uzlíček nervů, který nikdy nikam nezapadl, chvíli sebelítostivá, vzápětí nevypočitatelná. Odsoudit ji, soucítit, oboje najednou? To, jak tvůrci přistupovali k postavám, se mi úplně nezamlouvalo, dlouho jsem se nedokázal napojit, něco si v příběhu najít… Michalina Olszańska velmi dobrá, ale Český lev prostě ne, i když oceňuju, že slova tu nejsou potřeba. Jinak skvělá černobílá stylizace, odvážná Marika Šoposká. Zmíním i jakousi neuspořádanost či nedokončenost myšlenek. Přesto ambiciózní, proti proudu, překvapivě české. (11.01.2024)

Takové to klišé, kdy fungují detaily ale nefunguje celek. Atmosféra je skvělá, černobílost snímku sluší, a výborná je nejen Michalina Olszańska ale i její dabérka, post-synchrony naprosto přirozené, a to jsem se na ně několikrát soustředil. Bohužel mi to přišlo spíše jako sled scének, a ono vyvrcholení v podobě jízdy mi nepřišlo úplně odůvodněné, tím spíš když mi nebylo jasné, jak moc si Olga zažila a jak moc si vybájila ve své hlavě. 7/10 (03.04.2016)

Po dlouhé době, a na ještě delší dobu také naposledy, jsem ke sledování snímku přizval svého bratra Imricha. Před samotnou projekcí jsem musel podstoupit následující rozhovor. Imro: A na co že se to budem dívat? Já: Já, Olga Hepnarová. Imro: To zní akčně. O čem to má jako bejt? Já: O jedný ženský, která přejela v Práglu hromadu lidí. Imro: Jak jako přejela? Já: Normálně, náklaďákem. Imro: Náklaďákem přejela lidi? Já: Jo, přejela. Imro: To ti lidi leželi nebo jak je přejela? Já: Normálně stáli na zastávce. Imro: A ona je přejela? Já: Jo, přejela! Imro: Jakože do nich narazila? Já: Jo, narazila! Přejela! Rozmetala je na sračky! Imro: A to je všechno co dokázala? Rozmetat lidi na sračky? Já: Co víc by měla dokázat? Vnitřnosti rozmazaný po celý ulici jsou ti málo?! Imro: Nebyla to třeba šikovná sochařka nebo tak něco? Já: Ne, Hepnarová určitě nebyla sochařka, byla to sadistická zvrácená psychopatka! Imro: Nic víc neuměla? Jen přejíždět lidi? Já: Asi jo, kurva! Imro: Takže ona zasere zastávku střevama a hned má vlastní film? Já: Běž do hajzlu! Imro: To jako oslavujem její přínos společnosti? Celoživotní dílo? Já: Aby tě pomrdalo stádo slonů! Imro: Prostě abych se proslavil a měl vlastní film, stačí přejet hromadu lidí, jo? Žádnej talent, nic, vlastně stačí řidičák. Já: Ale byla za to popravená! Imro: Spoiler alert!! Já: Cože do piče?! Imro: Proč mi říkáš jak to dopadlo? Teď už se na to nemusím dívat. Jedu do města, zatím zdar. (19.10.2016)

Velmi monotónní film. Ve všech směrech. Příběh frustrované, osamocené lesbičky toužící po pomstě, byl pro mne poskládán opravdu podivně. Spousta hluchých míst, zbytečných postav a nesmyslně dlouhých soft porno scén, jejichž čas se dal krásně využít v poslední části filmu (vězení), která konečně dávala prostor nejen skvělé Michalině Olszańské, ale i samotnému příběhu. Oceňuji skvělý obraz i statické záběry, ovšem tohoto stylu by se ve svém debutu odvážil asi málokdo. Tato kombinace je totiž záležitost mistrů, filmových psychologů. Rozhodně ne špatné, ale film ve mně vyvolal jen velmi malý zájem o případné druhé zhlédnutí.... (03.08.2016)

Acta non verba. Podle mě filmová událost měsíce, ne-li roku. Není to odpočinková podívaná, nebylo mi u toho dobře, závěr mnou vyloženě otřásl (ačkoli je dobře očekávaný a známý), ale přesto jsem za ten film rád a jeho zhlédnutí je rozhodně silný zážitek. Ten kontrast mezi krásou herecké představitelky titulní role a jejím strašným činem je neobyčejně působivý - čímž ale nemá být řečeno, že by film Olgu Hepnarovou jakkoli omlouval, jak se někteří lidé předem obávali. To si určitě nemyslím, byť mi osobně přišlo, že film přece jen trpí jistým deficitem stran toho přesvědčivě ukázat, čím si ta žena v životě prošla, aby člověk nějak líp pochopil, co ji dohnalo až k tomu závěrečnému masakru na Štrosmajeráku (pokud je to vůbec možné pochopit či "zdůvodnit" - těžké dětství měl kde kdo). Z jejího života jsou do filmu vybrány různé náhodné fragmenty, z nichž je značná pozornost věnována především jejím lesbickým vztahům - osobně mě otevřenost četných lesbických scén v tomto filmu až překvapila, a dovedu si představit, že v nich někdo může vidět v první řadě samoúčelný způsob, jak k filmu přitáhnout větší pozornost (osobně mi to nevadilo ani tak z důvodu nějaké pruderie - ostatně full frontal Mariky Šoposké si dám líbit kdykoli, haha - ale proto, že si myslím, že její nesaturované tělesné i psychické potřeby šlo ukázat i jinak; to, jaké byla Hepnarová sexuální orientace, podle mě žádný vztah k jejímu činu nemá, a jak jsem ji vnímal v tomto filmu já osobně, sedlo na ni jako na každého člověka to, co v jedné své písni zpívá Radůza: "... štěstí hledá každý stvoření / každej chce lásku a klid / a možná, že bolest srdce přemění / jak vždycky chtěls´ ho mít"). Při sledování filmu se mi mimochodem dralo na mysl srovnání s filmem Zrůda - jiná doba, jiné lokace, a přece podobný výsledek - hromada mrtvých, kterou má na svědomí jediná žena. Nezbývá než si povzdechnout, v jakém světě to žijeme - a doufat, že všichni ti současní podobní "Prügelknaben", jako byla Hepnarová a jakých je jistě ve společnosti dost a dost, na rozdíl od ní odvahu k podobnému činu nikdy nenajdou. (15.03.2016)