Jack White - Amex UNSTAGED
Recenze (8)
Už to není ten můj zamilovanej špinavej garážovej rock alá šílená sexy dráždivá Meg a pološílený Jack, ale Gary to moc pěkně zrežiroval a ten koncert je dokonalej. Až se mi povede vidět hocha někdy naživo a na konci mi přihodí Seven nation army (ale může být i jiná), tak budu pekelně spokojenej bastard! ()
To, že mám co do činění s něčím neobyčejným a neobvyklým, mi došlo hned při seznámení Jacka s Gary Oldmanem, slavným to hercem, který se tu chopil režie. Ono se totiž nekonalo žádné meet and greet, ale při Garyho slovech "I'm waiting for Jack White" naběhne sám maestro, chytne Garyho pod krkem, mrskne s ním o zem, rozrazí mu ret a až poté prohodí- "rád jsem tě poznal" :D Co se týče samotného live vystoupení, je to prostě klasickej White, zde s nabušeným repertoárem napříč všemi jeho ex-kapelami (The White Stripes, The Raconteurs, The Dead Weather) a samozřejmě s jeho novou sólovou deskou Blunderbuss. Koncertu nic nechybělo a tak mě může iritovat jediná věc- že jsem v tom New Yorku nebyl taky, protože tohle zažít live... ()
Hudebni lahudka. Vzhledem k pritomnosti cele kapely postradaji skladby White Stripes punkovou syrovost, ktera je charakterizovala, ale nove aranze jim rozhodne neublizily. Cely koncert ma diky pocetne a hlavne skvele kapele jednotny zvuk a naladu i kdyz se hraji skladby Rancoteurs, Dead Weather, Stripes nebo Jackovi solo veci, ale zadna skladba neztraci osobitost. Pro fanousky kytarove hudby je toto povinnost. ()
Jack White živě z newyorské Webster Hall. Dokonalá propagace ku příležitosti vydání první sólové desky. První půlku vystoupení ho doprovází ryze dívčí kapela, druhou ryze pánská. Režíruje Gary Oldman. Zazní skladby odevšud - Blunderbuss, White Stripes, Dead Weather, Raconteurs, i nějaký ten cover... A vyvrcholením celé show je "Seven Nation Army"! Kéž by něco podobného vylezlo vždycky ke všemu! A Jack? Ten si nadále živelně upevňuje post nezpochybnitelné, všeobecně uznávané hudební autority se statusem legendy. Není dnes moc takových... (P.S. 2018) ()
Inu, Jack White nám stárne. Ne že by to bylo špatně, je to prostě přirozený vývoj, a společně s ním se přirozeně vyvíjí i jeho hudba. Bohužel jsem těžce oplakával typický syrový zvuk kytary a minimalistické podání „špinavého“ rock’n’rollu a blues Jacka a Meg, které jsem si tak zamiloval, ale ty doby jsou prostě pryč. Kapela(y) se rozrostla, a společně s tím se i hudba stává složitější, detailnější, a nabírá více a více „jazzového“ nádechu. K samotnému koncertu – skládá se ze dvou částí, první je uhlazenější a formálnější countryová pohodička s ryze dívčí kapelou, druhá je pak malinko rozjetější jazzovo/rock’n’rollový nášup v podání mužské sestavy. Nutno říct, že z Jacka nevyzařuje tolik pozitivní energie a dobré nálady, jako tomu bývalo kdysi, ale stále si zachovává svůj status hudební megahvězdy (ne ve smyslu komerčních celebritek jako u spousty dalších), pořád je z jeho hudby znát smysl pro blues, a stále se dokáže rozjet tak, že ho můžete jen s nadšením sledovat a tleskat :) Doby nepřekonatelného koncertu v Blackpoolu jsou sice dávno pryč, ale Jack je již také téměř čtyřicátník, a jeho hudební vývoj je pochopitelný. Chce to nemít přehnaná a zbytečná očekávání, ale naopak vychutnávat krásnou hudbu, která stále ční vysoko nad veškerou zdejší komerční scénou. Btw: Závěrečná lahůdka krásně připomene bývalé duo, až jsem musel zatlačit slzu :) ()
Reklama