Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou

Viděla jsem to ve filmovém klubu na ČT 2 v rozhrkané malé televizi v penzionu pod hradem Rabí v době, kdy bylo jasné, že v mém životě dříve či později dojde k velmi fatální a bytostně bolestné události. Udělala bych cokoli, aby se jí dalo vyhnout, ale byla to taková ta událost, která se nedá odestát. V té době jsem si zvykala na to, že s tím nejde nic udělat. Že s tím nemůžu nic udělat. Všechno kvůli tomu bylo zvláštní a neopakovatelné, stejně jako ten rodinný výlet na Rabí. Nebo jako tenhle film. Viděla jsem ho jen tehdy, jen jednou, a určitě se na něj už nikdy nebudu dívat znovu. Vlastně ani nevím, jestli to, co se mě tak hluboce dotklo, byl ten film, nebo moje vlastní nitro. Nikdy to ale nezapomenu. (15.08.2010)

….. „ Všechno co je příjemné je Bohem zakázané. – Výměnou za to, co je zakázané Bůh nabízí sebe. – Ale k tomu je potřeba věřit. A vy tvrdíte, že víra je láska. A co mám dělat, pokud mě ta láska míjí? – Tak je potřeba o ni prosit. – Ale já jsem šťastný, že mě ta láska míjí. Bůh nutí lidi do mnoha věcí, ke kterým vůbec nejsou ochotni. Například Bůh káže věnovat se jiným lidem. A toho já mám už dost. – A možná chcete aby se lidí věnovali vám. - Tak to bych už vůbec nesnesl. Bůh káže trpět, ale já nechci.“ Cynický lékař v pozici umírajícího pacienta, který se nechce vzdát, citlivý medik, který si není jistý svojí profesní volbou a nepříliš přesvědčivý kněz coby vysvětlovatel Boží milosti. A všichni, a každý ze svého pohledu, hloubají nad smyslem života, jeho pomíjivosti, láskou Boží a smíření se se smrtí. Na kterou je stejně každý sám, protože lidé se i cizí smrti bojí. P.S. Po zhlédnutí bonusu, jsem zjistila, že jsem to pochopila poněkud jinak než to pan režisér a scénárista v jedné osobě zamýšlel, takže můj komentář berte se značnou rezervou. (11.11.2006)

Pokora. To je slovo, které mi zůstalo v hlavě po shlédnutí tohoto filmu. Pokora před režisérským umem pana Zanussiho, který mne na (jeho) stará kolena už podruhé dostal. Pokora před tím, když někdo svůj part neodehraje, ale spíš odžije, jako tomu bylo v případě Zbigniewa Zapasiewicze. A pokora, která dolehne pravděpodobně na každého, kdo bude stát před posledními dveřmi do neznáma... (07.01.2011)

Téma posledních - navíc ještě předčasných - chvil života je lákavé i odrazující zároveň. Ne každá příležitost je totiž také opravdu využitou šancí. V tomto případě však vedle skutečně mimořádného výkonu představitele hlavní úlohy (ateisticky smýšlejícího stárnoucího lékaře) se symbolickým příjmením Zapasiewicz sáhl Zanussi úspěšně do pomyslných rejstříků nejhořejšího patra svého nesporného umění. Počínaje úvodními sekvencemi z natáčení historického z pozdní antiky filmu o sv. Benediktovi - v tomto případě je tato křesťanská vložka funkčním obohacením děje i autorského záměru - se rozvíjí rafinovaně stupňovaný příběh statečného boje o život, do nějž jako do pomyslné lupy jsou vloženy jízlivé glosy na adresu polského postkomunistického zdravotnictví, jež vlastně jednoznačně rozhodnou o protagonistově předčasném skonu, průhled do podnikatelského prostředí symbolizovaného úspěšnou bývalou manželkou, nadanou navíc slušným chováním a sympatickou dávkou lidství; bez zajímavosti není ani hluboká sondáž do francouzského zdravotnictví a jeho možností. Někdejší vědecký pracovník v plném rozsahu dokázal zužitkovat svou životní zkušenost do zajímavého, existenciálně vyhroceného příběhu, jehož sarkastický dlouhý název přesně postihuje vnějškový cynismus názorů nejen hlavního hrdiny, ale i Zanussiho samého. Ve skutečnosti - právě to naznačuje benediktovská paralela - je to ochranné imunitní gesto-póza, za kterou se skrývá vášnivá láska k životu a humanistickým hodnotám. (14.07.2010)

Zanussi, ako predstaviteľ filmovej školy morálneho nepokoja, neustále hľadá odpovede na najzákladnejšie otázky života, smrti, viery a čestnosti. Divák s ním nemusí súhlasiť, ale musí s ním chtiac nechtiac konfrontovať vlastný hodnotový systém. Kiež by bolo viac režisérov, ktorí nás k tomu donútia. Dženkuje bardzo dla pana režiseriuša! (23.02.2013)