Život jako smrtelná choroba přenášená pohlavní cestou

Skvěle natočené drama, pojednávající o jdednom umírání bez zbytečného patosu. Perfektně zahrané a zrežírované. Je to film, který přes závažnost námětu neuvede do deprese, citově nevydírá a otázky, na které se ptá snad každý, nechává bez odpovědi, což je jedině dobře, protože žádný smrtelník takovou odpověď dát nemůže. (20.10.2008)

Pokora. To je slovo, které mi zůstalo v hlavě po shlédnutí tohoto filmu. Pokora před režisérským umem pana Zanussiho, který mne na (jeho) stará kolena už podruhé dostal. Pokora před tím, když někdo svůj part neodehraje, ale spíš odžije, jako tomu bylo v případě Zbigniewa Zapasiewicze. A pokora, která dolehne pravděpodobně na každého, kdo bude stát před posledními dveřmi do neznáma... (07.01.2011)

Viděla jsem to ve filmovém klubu na ČT 2 v rozhrkané malé televizi v penzionu pod hradem Rabí v době, kdy bylo jasné, že v mém životě dříve či později dojde k velmi fatální a bytostně bolestné události. Udělala bych cokoli, aby se jí dalo vyhnout, ale byla to taková ta událost, která se nedá odestát. V té době jsem si zvykala na to, že s tím nejde nic udělat. Že s tím nemůžu nic udělat. Všechno kvůli tomu bylo zvláštní a neopakovatelné, stejně jako ten rodinný výlet na Rabí. Nebo jako tenhle film. Viděla jsem ho jen tehdy, jen jednou, a určitě se na něj už nikdy nebudu dívat znovu. Vlastně ani nevím, jestli to, co se mě tak hluboce dotklo, byl ten film, nebo moje vlastní nitro. Nikdy to ale nezapomenu. (15.08.2010)

Téma posledních - navíc ještě předčasných - chvil života je lákavé i odrazující zároveň. Ne každá příležitost je totiž také opravdu využitou šancí. V tomto případě však vedle skutečně mimořádného výkonu představitele hlavní úlohy (ateisticky smýšlejícího stárnoucího lékaře) se symbolickým příjmením Zapasiewicz sáhl Zanussi úspěšně do pomyslných rejstříků nejhořejšího patra svého nesporného umění. Počínaje úvodními sekvencemi z natáčení historického z pozdní antiky filmu o sv. Benediktovi - v tomto případě je tato křesťanská vložka funkčním obohacením děje i autorského záměru - se rozvíjí rafinovaně stupňovaný příběh statečného boje o život, do nějž jako do pomyslné lupy jsou vloženy jízlivé glosy na adresu polského postkomunistického zdravotnictví, jež vlastně jednoznačně rozhodnou o protagonistově předčasném skonu, průhled do podnikatelského prostředí symbolizovaného úspěšnou bývalou manželkou, nadanou navíc slušným chováním a sympatickou dávkou lidství; bez zajímavosti není ani hluboká sondáž do francouzského zdravotnictví a jeho možností. Někdejší vědecký pracovník v plném rozsahu dokázal zužitkovat svou životní zkušenost do zajímavého, existenciálně vyhroceného příběhu, jehož sarkastický dlouhý název přesně postihuje vnějškový cynismus názorů nejen hlavního hrdiny, ale i Zanussiho samého. Ve skutečnosti - právě to naznačuje benediktovská paralela - je to ochranné imunitní gesto-póza, za kterou se skrývá vášnivá láska k životu a humanistickým hodnotám. (14.07.2010)

Film nám představuje příběh lékaře, který se při natáčení filmu o sv. Benediktovi seznámí jak s mladým studentem medicíny, tak s mnichem benediktinského řádu. Oba jsou mu trpkou připomínkou - první řečmi o svém strachu ze smrti, druhý o víře - protože lékař umírá na rakovinu, ale jako naprostý ateista a v podstatě i cynik neví, jak se s tím vyrovnat, zvláště poté, co zklamou naděje na možnou operaci. (18.10.2018)