Like Someone in Love
Like Someone in Love
ライク・サムワン・イン・ラブ
Hra na lásku
Like Someone in Love
Obsahy(1)
Starý muž a mladá dívka se setkají v Tokiu. Ona o něm nic neví, on si myslí, že ji snad kdysi znal. On ji pozve k sobě domů, ona mu nabídne své tělo. Pavučina bizarního vztahu, trvajícího pouhých čtyřiadvacet hodin, je však velmi spletitá a ani jeden z hrdinů neví, jaké budou následky jejich setkání.
Po Věrné kopii, natočené ve Francii, se Kiarostamí vydává do dalekého a tajemného Japonska - jeho poslední dva celovečerní filmy jsou zároveň prvními dvěma hranými filmy natočenými mimo Írán. V jednom rozhovoru se Kiarostamí vyjádřil k volbě Japonska následovně: „Pokud natočím film v Japonsku, bude to naprosto jiné prostředí, které však bude pro západní publikum podobně exotické jako Írán. Film se bude stejně muset všude promítat s titulky." S myšlenkou natočit příběh zasazený do Japonska koketoval Kiarostamí již od roku 2002 (krátce po dokončení filmu Deset) a původně se mělo jednat o odyseu taxikáře v nočním Tokiu. Některé prvky z této původní črty (režisér je všeobecně známý tím, že má vždy rozpracováno několik skic budoucích filmů, průběžně je reviduje a k některým se pak vrátí a natočí je) ve filmu nakonec zůstaly, příběh se však během deseti let „zrání" poměrně zásadně proměnil.
Kiarostamího snímek vyniká dnes již prakticky zapomenutým uměním záměrné a detailní práce s mizanscénou. Kladení mizanscény do popředí uměleckého zájmu a využívání jejího uspořádání jako základního kompozičního prvku, tolik používané u starých mistrů od Ejzenštejna přes Wellese až po Premingera, je v současném filmu poměrně omezeno. Like Someone in Love je příkladem aplikace tohoto pozapomenutého umění par excellence a dílo doslova uhrane diváka propracovanou kompozicí záběrů (čímž ostatně navazuje na většinu předchozích Kiarostamího snímků).
Jedním z klíčových motivů je vzájemné porozumění, které bylo ostatně zásadní i pro dalšího tvůrce-cizince a jeho japonský film, totiž Sofii Coppolovou (Ztraceno v překladu/Lost in Translation, 2003). O vzájemném porozumění bez společného jazykového vybavení často mluví i producent Kiarostamího posledních filmů Marin Karmitz (který s režisérem spolupracuje, přestože mluví pouze francouzsky, zatímco Kiarostamí jen persky a anglicky). Během natáčení navíc došlo k zásadním finančním problémům (odstoupil koproducent v podobě televize Arte), a proto musel Karmitz prodat v aukci sochu od slavného Yvese Kleina a z výnosu zaplatit dokončení filmu. Poté se nechal slyšet: „Nic se vlastně nestalo. Pouze jsem vyměnil umění za umění."
(Letní filmová škola)
Videa (1)
Recenze (38)
Pro mě jeden z nejlepších filmů roku 2012. Jemné, skvěle napsané, rozfázované, rozzáběrované a zahrané. A výtečně vypointovaný závěr. Prakticky není co vytknout, navíc vidět to na LFŠ (společně s režisérem Kiarostamím sedícím v první řadě) pár týdnů po premiéře v Cannes byl taky zážitek. A hrozně se mi líbí, že tady není cítit ani kousek toho rádoby exotického kýče a udiveného úhlu pohledu v kombinaci s nepochopením mentality, který většinou převládá v "západních" filmech o Japonsku, z nichž má člověk pocit, že tato země sídlí přinejmenším na jiné planetě. O žádný pokles kvality, jak jsem o tomto filmu občas četl, se tedy rozhodně nejedná. Spíše naopak se Kiarostamí v posledních filmech dostává k ještě vyšší úrovni propracovanosti a jemnosti. ()
Kdo umí, umí. Ačkoliv jsme se tentokrát posunuli ještě více na východ a z předměstí či podhůří do velkoměsta (navazuji na dva loni na LFŠ viděné snímky Chuť třešní a Pod olivovníky,Věrnou kopii jsem neviděl), dlouhé záběry, filosofování ponechané částečně v rukou herců, částečně divákovi, životní moudra a možnost přivonění ke střípku neznámé kultury zůstává. Možná že Kiarostamího přírodu ocením víc, i tak ho ale právem řadím mezi své zásadní autory a hodlám ho i do budoucna pečlivě sledovat. A Rin Takanashi jako studentka přivydělávající si escortem? Hmm, pěkný. ()
Kiarostamiho zahraniční díla vždycky trpí tím, že íránský pohled na kinematografii a práci s postavami přenášejí do zahraničního prostředí, kde je ale mentalita úplně jiná a tak to nedokáže působit zrovna důvěryhodně. Hodně to bylo znát už u Věrné kopie a bohužel je to i tady, ale kupodivu ne až tolik. Hra na lásku snad ve všem víc připomíná Kiarostamiho íránskou tvorbu než právě Věrná kopie, ze které se Kiarostami až moc snažil udělat evropský art a přitom mu v tom jaksi vymizelo to, co mu jde ze všeho nejlépe. Tady si ale svůj styl naštěstí zachoval (což mě mile překvapilo, protože jsem si myslel, že v těch svých evropských filmech toho nebude schopný) v mnoha ohledech - nejen třeba úhly kamery, ale také tím, že se většina děje odehrává uvnitř auta a skrze dialogy mezi několika lidmi, což je filmařský způsob, který použil už třeba v Život jde dál, Chuti třešní nebo Deseti. A já ho hodně rád, takže už jen kvůli tomu si mě atmosféra tohohle filmu dost získala a mé kladné dojmy nestojí jen na ní, protože i ten příběh má něco do sebe, přišel mi i dostatečně promyšlený (byť ne k dokonalosti, třeba jsem úplně nepochopil, co ona na tom profesorovi viděla, když by mohla být opravdu jeho vnučka - ano, ten její přítel je hovado a k němu cítila určité sympatie, protože hovado nebyl, ale jako vysvětlení je to pořád nedostatečné) a dokáže i dobře gradovat, jen se teda posouvá strašně pomalu (a popravdě snad nejpomaleji ze všech jeho filmů, co jsem zatím viděl) a je třeba u toho dávat pozor, protože posun v ději je mnohdy jen v jedné jediné větě a když vám uteče, tak vám pochopitelně uteče i něco důležitého. Pak i konec mi přišel poněkud ukvapený (byť se to v něm změní skoro až v horor a jednou jsem se dost lekl), ale jinak jsem docela spokojený, Na Kiraostamiho nejlepší filmy to rozhodně nemá, ale pořád je to docela kvalitní film. Slabé 4* ()
Jeden z tých filmov, pri ktorých som čakal, kedy sa už KONEČNE niečo začne diať. A ako tak ubiehal čas, čím ďalej tým viac som si uvedomoval, že tá "predohra" predsa len trvá nejako dlho a na rozvíjanie deju zostáva už naozaj málo času. Ako náhle to vyzeralo, že by sa dej konečne mohol zlomiť a príbeh sa poriadne rozhýbať, za každým to opäť padlo do roviny neurčitej dejovej línie bez väčšieho zmyslu. Po takmer 2 hodinách som bol rád, keď konečne naskočili záverečné titulky. Proste toto je štýl filmov, ktoré majú asi tak strašne široký zámer, že napokon človek nevie aký to celé malo zmysel. Za mňa Odpad, ale bez váhania. O lyrizované "veľdiela" bez zmyslu naozaj nestojím... ()
Já dám zatím průměr, lepší průměr. Sledovala jsem to na jedno oko a ucho při práci, a když jsem to přehrávala ze set top boxu na rekordér. Tedy do půlky. V druhé půlce už jsem jenom koukala, protože mě to zaujalo. Jenže mi utekl ten začátek, no... Celkové vyznění filmu je hodně, hodně japonské. Takže zvláštní. Až si to pustím znovu, tak se k hodnocení pravděpodobně vrátím a půjdu ještě výš. Protože už je to pár hodin, co jsem DVD vypnula a pořád o filmu přemýšlím. A takové filmy já hodně ráda. ()
Galerie (12)
Photo © Sundance Selects
Reklama