Dvojník

Z Dostojevského převzal Richard Ayoade temnotu a skepsi, od Franze Kafky existenciální nejistotu, smysl pro absurditu a černý humor, od Jeuneta kamerové filtry, od Terryho Gilliama nádech dystopie a asi bych mohl ještě chvilku v hledání inspirace od jiných autorů mohl pokračovat. Přesto je to své a podle mého opravdu dobré. Určitě neskonale lepší než Oliver Tate od téhož režiséra, který jsem měl možnost vidět před pár dny. Přítomnost Miy Wasikowské tomu dodává ženský půvab a Jesse Eisenberg svého rozdvojeného hrdinu hraje přesvědčivě a s přehledem. Asi bych dal jen 4*, ale snímek mi přijde na ČSFD zbytečně podhodnocený. Podařených kafkiád není mnoho a dvojník k nim podle mého patří. Atmosféra se mu nedá upřít a vlastně už se mi delší dobu nestalo, abych tak hrdinovi držel palce, aby z téhle šlamastiky vyvázl se zdravou kůží. Celkový dojem: 90 %. (13.11.2016)

„I'm like Pinocchio, a wooden boy. Not a real boy…“ Dvojník bude dost nedoceněným filmem. Po vzoru Nicolase W. Refna se jedná o další umělecký thriller. Tentokrát je to snad větší psycho, než bylo doposud. Jesse Eisenberg hraje dost možná svojí nejlepší zahranou (dvoj)roli. Skvěle mu v tom sekunduje Mia Wasikowska. The Double je vynikající film v nápadu a zpracování. Je to jednoduše originální a skvělé natočené drama. Místy ovšem dosti úsměvné. Simon (Jesse Eisenberg) je sice zaměstnanec firmy, ale všemi přehlížený. Vede samotářský život, dokud do práce nepřijde nový kolega James (Jesse Eisenberg). A hle, on má stejnou tvář jako on. Jenže divné to přijde pouze jemu a nikomu jinému. Dokonce i Simonova vysněná dívka se má spíše k Jamesovi. Kde se stala chyba. Na to vám se film pokusí dát odpověď až na konci. Mezi tím se vás pokusí několikrát rozesmát a na konci vás geniálně zmate. Jesse hraje dvojroli skutečně skvěle. Jedna tvář a dva naprosto odlišné charaktery. Navíc hudba co doplňuje film je prostě kouzelná. Výborný soundtrack, který se nemůže oposlouchat. Natáčecí styl hodně připomíná výše zmiňovaného Refna. Dvojníka nejvíc ocení asi ti, co mají rádi britský humor a smysl pro artové umění. (84 %) (26.08.2015)

,,ZKOUŠEL JSEM S NÍ MLUVIT, ALE NĚJAK NEVÍM, JAK BÝT SÁM SEBOU. JE TO JAKO BYCH BYL POŘÁD MIMO SVOJE TĚLO. NĚCO...NĚCO JAKO, ŽE MŮŽEŠ STRČIT RUKU SKRZ MĚ, KDYŽ CHCEŠ...“ /// Psychadelickej art. Fajnově vytvořenej svět osamoceného tvora a v něm Eisenbergova touha po charakterním herectví. Jelikož proti němu nic nemám, řek bych, že mu to celkem šlo. Ať už nevýraznej nikdo, kterej je ,,na tečku“, tak ono sebevědomý hovado. No jo, ale to je všechno. Všechno? Nemíním si hrát na znalce Dostojevskýho, Kafky, Orwella (no dobře, toho znám…). No a co, že tam jsou vidět znaky (náznaky) toho a toho a nebo toho díla, když to jinak stálo za hovno? Kdo chce, vidí, kdo čeká vod filmu něco jinýho, čumí jinam. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stará cigoška mi radí - ,,vraž ho hluboko“. (Přemejšlíš co? Že nic nechápeš? A máš touhu? Tak to je film pro TEBE!) 2.) Holka mi doporučila, ať se zabiju. (Zřejmě si schopen výjimečnejch citů. Tohle bude film pro tebe!) 3.) Thx za titule ,,Vaječník“. /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (19.06.2014)

kandidát na asi najdivnejší film roka je tentoraz britská "adaptácia" dostojevského, zafarbená do žlta a poňatá viac kafkovsko-orwellovsky. má naozaj znepokojivú atmosféru a aj toho najotrlejšieho diváka nenechá pokojoným, kamera je miestami naozaj veľmi vizuálne strhujúca, no oveľa zaujímavejšía než obrazová je v tomto filme zvuková stránka - pomerne zaujímavá voľba ázijskej hudby a až experimentálne a mnohokrát prekvapivo použité ruchy, ktoré prechádzajú napriek všetkým pravidlám z polohy "ruchy" do polohy "hudba", z diegetického do nediegetického audio-priestoru a nielen dotvárajú, ale častokrát dominantne budujú náladu a atmosféru... film prekypuje nápadmi tak režijnými ako aj scenáristickými... škoda len, že sú to poväčšinou nápady okopírované od gilliama, andersona, samého seba z predošlého filmu a iných autorov a filmov, že je to roztrieštené, povrchné, nasilu formalistické a pozérske, bez hlbšej emócie či porozumenia postavám a motiváciám, neurotické až nervné a znervózňujúce - navyše prakticky bez sympatických postáv, na ktorých by vám záležalo. nová podoba filmového art-braku, film, o ktorom by sa malo diskutovať (aspoň trochu). (28.03.2014)

Letošní rok je na filmy s dvojníky poměrně bohatý. Porovnání s Enemy se rozhodně vyhnout nedá. Minimálně základní zápletka je velmi podobná, kdy je hlavní postava vystavena skrz dvojníka svým snům a představám. Ayoade se ale pohybuje mimo časoprostor, ve světě, který připomíná zvrhlou diktaturu. Lidé jsou zde pouze data. Vlastně by se oba filmy daly vyložit stejně, přičemž The Double je v některých aspektech doslovnější, stylovější, atmosférou ještě zoufalejší a jako celek, typicky britsky, černohumorný. (06.05.2014)