Nosálov

Zoufalý pokus o mockument z prostředí klasické hudby. Z filmu čiší jen čirá trapnost a zasmát se člověk může tak třikrát. Navíc postrádá Nosálov jakýkoli dramatický oblouk a divák tak nemá tušení, kdy už to konečně skončí - což ještě ve spojení s pro tento žánr typicky protahovaným scénám a absencí jakéhokoli funkčního timingu celku i jednotlivých vtipů vede ke vskutku útrpnému zážitku. Ocenit se dá na filmu akorát tak to, že je to komunitní projekt z mockumentem neposkvrněného prostředí, které by nabídlo talentovanému komikovi hromadu možností. Talentovaný komik nicméně chybí, stejně jako zápletka, funkční humor i divácké potěšení. (15.06.2012)

Mockumentary o vážné hudbě? Třeskutá (sebe)ironie? Možná asi jen zbožné přání tvůrců, u nichž se původní záměr ztratil asi tak jako harmonie u nesladěného orchestru. Po nadějné titulkové sekvenci, která si dělá legraci z názvů hollywoodských studií a řemeslnnou stránkou ukolébává v tom, že nepůjde pouze o nějaký poloprofesionální počin pár nadšenců bez filmové průpravy, postupně přichází signály, že něco "nehraje". Možná už jen ti titulky měly být varovným signálem. Jaký vlastně mají vztah ke zvolenému tématu a světu, do nějž se film rozhodl nahlédnout? Místo vtipného osvěžení to byl jen první z varovných signálů, že tvůrci chtějí humor za každou cenu a jelikož nakonec (až na rozpačité anekdoty) ve své sféře žádné vděčné útoky na bránice nenacházejí, rozmělňují výchozí plán čím se dá. Ne, že by vznikl zcela rozpadlý tvar, kde by téma zcela zaniklo. Problém je v tom, že důležitější než představování ne zrovna nezajímavých účastníků festivalu je zcela podřízeno zcela jinému záměru, o němž divák bohužel dopředu neví. Pojítkem filmu totiž je opakující se postup, kdy tázáná osoba řekne pár slov o středobodu snímku - dirigentu Rachlinovi a poté se vše zaměří na to, jak jen tuto osobnost urazit. A rozhodně ne vždy v tom hraje roli vážná hudba. Jsou takto sice představeni nejrůznější hudebníci a jejich nástroje, ale není nabídnuta žádná příležitost, aby laik pronikl hlouběji do specifik jejich pozice v orchestru. Dokonce ani aby se dozvěděl něco víc o osobnostech samotných či získal uspokojivý Rachlinův portrét. Jakoukoliv výpovědní hodnotu těchto rozhovorů doslova "vysává" sebestředná postava průvodce, jež si nakonec vše uzurpuje pro sebeprezentaci a dokonale vyprazdňuje jakýkoliv informační potenciál. Nosálov však je problematický v daleko více ohledech - například, že ačkoli se prezentuje jako "mockumentary", bije do očí, jak je vše zinscenované, zprostředkované a dopředu naplánované. Tím je jakýkoliv zájem ze strany diváka dokonale umrtven a ještě více působí chtěnost a samoúčelnost humoru, který právě ve snaze ho vyrobit tam kde není, nakonec veškeré znaky humoru ztrácí. Doslova jako křeč v rukou dirigenta v celkové skladbě už působí jen naprosto scestné vsuvky jako stopáž natahující turistické záběry Dubrovníku, naprosto nelogicky vložená epizoda s pirátskou lodí, či vrcholná ukázka humorné impotence ve scéně hudby, zachraňující životy. Pak už ani nezáleží na tom, jestli závěrečné ódy na hudbu dosahující až božských výšin jsou myšleny vážné či jde o dokonale skrytou ironii. Každopádně to nebrání pocitu, že láska tvůrců k hudbě je skutečně upřímná (a předání tohoto pocitu je snad jediné pozitivum snímku). Jen by šla vyjádřit daleko stravitelnější cestou než prostřednictvím této čiré ukázky tvůrčí bezmoci a bezkoncepčnosti. (17.06.2012)

Myšlenku bych vzal, ale stylem humoru jsme se minuli obloukem... Po většinu času pořádně únavná mystifikace z ranku tzv. mockumentů. Jedná se o formu dokumentu, co se jako dokumentární film tváří, ale zároveň diváka šálí popíráním zaběhnutých pravidel, tedy jistá forma parodie. Zkoumání nejasné hranice, kde končí realita a začíná fikce, je určitě zajímavá hra, tuplem pokud se bavíme o hudebním tématu (Reinerův film o rockové skupině Spinal Trap je příkladem, kdy model dobře funguje). Jenže Nosálov vesměs nefunguje a po jisté době začne lézt na nervy. Dramaturgicky nedává příliš smysl (chybí onen spojující oblouk), takže pokud by nudící se promítač prohodil pomyslné kotouče s filmem, bylo by to úplně jedno. Což by snad až tak nevadilo, kdyby film uměl účinně pobavit. Jenže, nemůžu si pomoct, ale vtipná situace se většinou „kouzlí“ z druhořadých nedorozumění („Proč seš oblečenej jako pirát?“ „Protože jsme na pirátské lodi.“ Hmm, jsou, ale haha?!), kterým by slušel sitcomový smích, protože pokud se nesmějete, tak vás v tichu po chvilce tísní pocit trapnosti. Těch „mocku“ vychytávek tam pár je a značí potenciál. Je třeba trefné, že na vážnou hudbu netrénované ucho nemusí postřehnout rozdíl mezi klasickou skladbou od Beethovena a novou legráckou „The Malkovich Torment“. Jinak ale vystoupení hostů jako právě Malkovich nebo Roger Moore zůstane dost rozpačité. Navíc bych jim ty řeči klidně věřil → Malkovich může nesnášet svůj hlas a Moore umět předvést gay hada, ale ať už realita nebo fikce, je to hlavně větší nuda než možná zní. Slavní hosté nevytrhnou a hlavní „komik“ dožírá. Celkem krach, dvě za snahu... (MFF KV 2012) (01.08.2012)

Tvůrci se snaží být vtipní a nápadití, ale zoufale jim to nejde, chybí tomu pevné vedení a navíc nikdo z nich neumí hrát, všichni jsou dřevění ochotníci. Nejzábavnější jsou úvodní titulky, slibná očekávání však nepřežijou první dvacetiminutovku, jak už to, bohužel, u podobných nezávislých experimentů bývá. Fajn, chlapci a děvčata, natočili jste si svůj vlastní film, to je hezké, ale příště si pokud možno najděte režiséra, dramaturga a učitele herectví. Takhle je to takové hezky vypadající kamerové cvičení, které mě v zásadě nijak neiritovalo, ale zapomenu na to v nejkratší možné době. (15.06.2012)

Prazvláštní dílko, u kterého jsme se po projekci s Caym dohadovaly, zda-li se jedná o filmovou tvorbu. To, že je cosi natočené na kameru, že to má zvukaře a že to někdo sestříhal do necelých devadesáti minut, přece ještě neznamená, že téhle prazvláštní hmotě patří přívlastek film. Oh well... Chcete-li nicméně vidět podivnou partičku hudebníků, kteří hrají sami sebe a přehrávají, Johna Malkoviche hrajícího sebe samého a přehrávajícího, Sira Rogera Moora (ano, uhádli jste to) hrajícího sebe samého, přehrávajícího a (ne, to neuhodnete) imitujícího homosexuálního hada, dveře na projekci jsou vám v Karlových Varech otevřené. Prý na ni má do Malého sálu dorazit 60 hostů, takže to jistě bude netradiční zážitek. Podobně jako tento... ehm... kus někým zaznamenaného exotického materiálu. [47th Karlovy Vary International Film Festival] (16.06.2012)