Žaluji!

Promyšleně strukturované vyprávění v subjektivních flashbacích, které seznamuje s notoricky známou aférou z té jediné správné a obhajitelné perspektivy. Moc pěkně starosvětsky zrežírované, často s důrazem na systematický pohyb postav po mizanscéně, skvěle zahrané a uspokojivě gradované. V rámci vývoje a završení vztahu dvou klíčových aktérů sice nijak zvlášť silné a objevné, ale upozadění postavy Dreyfuse na úkor hlasatelů spravedlnosti má svůj zřejmý účel. Pro Polanskiho další zodpovědně natočené osobní téma. 80% (16.01.2021)

Roman Polanski rozhodně neztratil schopnost točit velmi dobré a zajímavé filmy. Žaluji! může divák brát jako jeho celoživotní pokus o jistou rehabilitaci před veřejností. Roman Polanski je kontroverzní, do USA má snad i zakázaný vstup, možná právě proto režíruje tak jak režíruje a neohlíží se nalevo ani napravo. 70% (28.12.2021)

Informatívny skvost, pocitovo akoby divák sedel priamo pri samotných konfrontáciách. Nemá tu čo dejovo zasiahnuť, toto je vyslovene ústna "fajtovačka", nie vhodná pre každého diváka. Prvá polovica reže "nudou" zaživa, no postupne naberie dostatočné tempo v rámci tohto konkrétneho žánru historickej, informatívnej  drámy. Mňa osobne strašne bavia tieto "máchanice" v sračkách vysokopostavených hodnostárov, ktorí sú absolútnym dnom nie len v našej krajine - tak teda "VIVA LA FRANCE - kokotie tváre z kohúta!!" (27.06.2022)

Určitě není problém dát tomu s čistým svědomím tři hvězdičky, protože to celkem neutrálně představuje důležitou historickou událost. Určitě se to dá dětem pouštět ve škole. Ale proto to snad neexistuje? Co nového nebo aspoň zajímavého ten film říká o jedné z nejznámějších událostí historie 20. století, kde jsou nekonfliktně rozděleny role na hodné a zlé a není tu vůbec co řešit? Kdyby se Polanski hystericky snažil hledat paralely ke své situaci, bylo by to aspoň nějak zajímavé, ale to on rozhodně nedělá - a ať si to uvědomuje, nebo ne, Dreyfusova aféra nemá s jeho skandály absolutně nic společného a on (privilegovaný člověk, který ani nepopírá, že spáchal, z čeho je obviněn) není v pozici Dreyfuse (člověka křivě obviněného na základě jeho původu), takže ani z tohohle úhlu tu nemám co řešit. Vlastně v celém filmu nemám co řešit, snad jen jak hnusně vypadá ta digitální kamera. (08.08.2020)

Poctivá práce ve starém stylu, která ale nepůsobí zastarale, spíše krásně zrale (87letý Polanski je zde vzdálen svěžímu překvapivému novátorství svého jen o sedm let staršího krajana Wajdy, které předváděl ve svých posledních filmech). Jestli však vedle novátorství Žaluji! něco není, pak černobílá nekonfliktní animace jedné dějepisné kapitoly. K tomu dopomáhá především volba perspektivy vyprávění. Vyprávění z pohledu samotného Dreyfuse by svádělo k bolestínství a jednoznačnému vymezení pozic (Dreyfus věděl, že je nevinný - v tomto smyslu by to bylo nešťastné i vzhledem k Polanskému vlastnímu případu). Polanski ale zvolil perspektivu armády a (v užším zaměření) plukovníka Picquarta, který se v uzavřeném připadu odsouzeného Dreyfuse začal vrtat. Tato dvojitá perspektiva umožňuje rozehrát zajímavý boj o pravdu uvnitř rigidního prostředí omezeného loajalitou, disciplínou, tradicí a kariérní hierarchičností (v lecčems se mi připomněly motivy Struktury krystalu jiného Polanského krajana Zanussiho). Ve filmu se tak s chirurgickou přesností odřezávají předsudky od rozumu, fakta od názorů, nepříjemná pravda od pohodlnější lži. Silnější konflikt je pro mě obtížné si představit, zvlášť když z filmu není vůbec zřejmé, kdo je dobrý a kdo zlý: Nadevší pochybnost je jasné, kdo je oběť a kdo viník, ale to je podstatný rozdíl! Dreyfus je zobrazen jako hrdý, ambiciózní a arogantní kariérista, vedle toho Picquart je uhlazený intelektuál, v jádru antisemita, který ale nenávidí lež a je ochoten pro své mravní principy podpořené racionální úvahou potlačit své předsudky vůči židům a zničit vlastní kariéru. Ostatní důstojníky i prosté vojáky, kteří pracují u kontrašpionážního útvaru, nelze zaškatulkovat v černobílém schématu jako padouchy, třebaže jejich vnitřní konflikt (udržení se na své pozici uvnitř vojenské hierarchie, síla loajality oproti mravní integritě, oddanost službě vlasti?) Polanski maximálně potlačuje a dá se spíš tušit, než že by byl explicitně ukázán. Většinu filmu sledujeme tyto konflikty uvnitř uzavřených entit (armáda, do jisté míry státní aparát) a veřejnost k divákovi proniká vlastně až závěrem prostřednictvím Emila Zoly a jeho článku, jenž dal (poněkud neoriginálně) název i tomuto filmu. Tato okrajovost veřejnosti ve filmu vlastně zesiluje ty konflikty, které nejsou zobrazeny tak explicitně jako u Picquarta (tj. u vojáků, jejichž mravní integrita je slabá a kariérismus silný, je hlas veřejnosti hrozbou, která se v průběhu filmu nad nimi neviditelně vznáší až na ně dopadne a nakonec je z jejich pozic smete). Polanski natočil výborný film, jehož kvalitu vedle zralé režie a výborného scénáře doplňují bezchybní herci. Rozhodně to není nuda! (25.10.2020)