Reklama

Reklama

Soljaris

(TV film)

Obsahy(1)

První filmová adaptace sci-fi románu Stanisława Lema Solaris, z níž pak vycházel při natáčení nejslavnější verze (z roku 1972) i režisér Andrej Tarkovskij, vznikla v podobě dvoudílné televizní inscenace pro SCTV v roce 1968. Veškerý děj se zde odehrává v prostorách kosmické lodi, kam přichází ovdovělý psycholog Kris Kelvin. Jeho úkolem je vyšetřit nedávnou sebevraždu lékaře, který stejně jako jeho kolegové z posádky, doktoři Snaut a Sartorius, oplýval podezřele nezvyklým chováním. Záhy na to se zde Kelvin setkává se svou ženou Hari, která před pár lety rovněž dobrovolně odešla ze světa a s níž v kosmickém prostředí po letech opět prožívá milostný románek. Vědecké okolnosti naznačují, že přítomnost Hari je ve skutečnosti úkazem nadpozemských rozměrů záhadné planety se schopností oživovat a zhmotňovat návštěvníkům jejich dávné vzpomínky. Kelvin je odhodlán opustit Solaris a začít žít se svou ztracenou a znovunalezenou ženou, jeho kolegové mu však naznačují, že odchod z planety může mít pro Hari coby mimozemskou bytost tragické následky... Autor předlohy S. Lem nebyl s touto adaptací spokojen, protože, jak sám prohlásil, jeho cílem nebylo psát o lásce a erotice ve vesmíru, na kterou se tvůrci inscenace zaměřili a vedle toho značně omezili filozofické aspekty díla. (Willy Kufalt)

(více)

Recenze (10)

honajz2 

všechny recenze uživatele

V druhé polovině mě to začínalo místy krapet nudit a herecké výkony občas působí poněkud strojeně (kromě Antonie Pilyus, ta to zahrála dokonale), ale jinak už snad nemám co vyčítat. Na Tarkovského verzi to sice nemá, ale i tak to skvěle funguje, má to chytře napsaný scénář, na televizní film je to slušně natočené, plynou z toho ty samé chytré myšlenky... A navíc za těch 143 minut tu - stejně jako u Tarkovského verze - není zbytečné scény a to mě vždycky hodně potěší. A navíc to má většinu času silnou podmanivou atmosféru. Takže za mě velká spokojenost a ačkoli to na plný počet zatím nevidím, na hodně silné 4* to je určitě. ()

zelvopyr 

všechny recenze uživatele

Televizní dvojfilm výborné úrovně, dobře obsazený, dobře zahraný. Rekvizity jsou tak akorát, kniha je uchopena citlivě a ve správném smyslu, víceméně doslova. Zajímavé na zpracování je pochopitelně též to, že přímo na něj navázal Tarkovskij se svou slavnou verzí z roku 1972. Je zde méně filosofické nálože, což vůbec nevadí. I konec je srozumitelnější a nepřekombinovaný. P.S. sympatická Hari byla podle mě snad i přirozenější než Natalia Bondarčuk. ()

Reklama

elizabeth_ba 

všechny recenze uživatele

Naposledy jsem se s žánrem sci-fi potkala kvůli Fassbenderovi při X-menech (viděla díl První třída a od tý doby se, zatím bezúspěšně, odhodlávám ke zhlédnutí dalšího). Z podobně pitomých důvodů (Vasilij Lanovoj) jsme se po více než dvou letech rozhodla sledovat další sci-fi, tentokrát o zhmotnění myšlenek a výčitek svědomí daleko ve vesmíru, spíše takový poeticko-romantický příběh, při němž jsem si nemohla nevzpomenout na léta, kdy jsem se ve svém volném čase věnovala místo historii kvantové teorii…(tehdy jsem se jí a zejména viditelné části záření (světlu) věnovala i v čase zadaném (ve škole), u čehož jsem vlastně zůstala dosud (v práci), i když tam si vystačím se zákonem lomu a odrazu): „Při setkání částice s její antičásticí dochází k zániku obou částic a veškerá jejich klidová energie i kinetická energie se přemění na energii odnášenou nosiči polí (fotony, W a Z bosony …) Tato přeměna je úplná a původní částice při ní zcela zanikají. Protože částice odnášející energii mohou mít nulovou klidovou hmotnost, hovoří se nepřesně o anihilaci jako o úplné přeměně hmoty v energii. Nosiče polí odnášející uvolněnou energii se mohou dále rozpadat na jiné částice.“ Film možná autora předlohy zklamal, ale mě (zejména po tolika letech od školy) už ani ne, a s výjimkou titulků ke druhé části jsem se ani chvilku nenudila a ani jsem děj bezprostředně po skončení nepustila z hlavy… Trošku komorní příběh pro čtyři herce, z nichž kromě (vždy zajímavého) Lanovoje mě zaujala také Antonina Pilyus v roli Harey. Děj směřoval k nevyhnutelnému konci (jiný by se tam rozhodně nehodil) ale ponechává jakousi naději, která vyplývá i z té mojí definice, kterou jsem tedy nevytvořila já, ale někdo na české Wikipedii ( po tolika letech to tak bylo bezpečnější, než znovu formulovat už zformulované). ()

Dionysos 

všechny recenze uživatele

Knihu jsem nečetl, tak nevím, o co šlo v prvé řadě S. Lemovi, ale obě ruská zpracování se naštěstí vyhýbají samoúčelnému sci-fi žánrovému libování si ve smyšlených technologických ekvilibristikách (což mají nezřídka rády pubertální americké fantasmagorie). Proto je i méně důležité, zda se onen oceán snaží člověka zkoumat či dokonce zničit jeho vlastními zbraněmi, tedy člověkem samotným. A je proto také nedůležité, že kulisy sovětské televize z r. 1968 opravdu samy o sobě diváka nepřesvědčí o tom, že jsou z daleké budoucnosti, protože o nejvnitřnější lidskou psychiku se zde jedná, o vztah k druhému člověku, bez níž žádná psychika nemůže existovat. Ony zhmotněné bytosti jsou sice křehká neutrinová stvoření, jejichž existence spočívá ve vnějším zdroji energie, který je drží pohromadě, ale nesmíme zapomínat, že ani ve reálném životě to není jinak, jak se ostatně přesvědčil hlavní hrdina již na Zemi. Neboť i v běžném životě se náš bližní může stát křehkou strukturou, kterou při životě neudržuje nějaký cizí oceán, ale úplně jiný zdroj - my sami. Oba filmy (a bezpochyby i kniha) jsou myšlenkově i emočně velice vděčné téma. ()

honajz 

všechny recenze uživatele

Myslím, že tohle je nejvěrnější adaptace Lemova románu (se všemi jeho klady i zápory) - navzdory laciným televizním kulisám a určité občasné teatrálnosti herců i provedení některých scén je dokonce poutavá, dobře natočená i zahraná, dramaturgicky dobře vystavená, klade ty správné „člověčenské“ otázky. Vlastně jsem díky tomu pochopil, proč šel Tarkovský dál a některé motivy a filozofické nápady, zde jen nadhozené, domyslel a dotvořil do svého, svébytného díla (a taky se nedivím, že se Lem pak na Tarkovského zlobil, nj, štvalo ho, že ho to taky nenapadlo). Navíc tvůrci velmi dovedně využívají práci se světlem a stínem, a to nejenom ve chvíli, kdy se Hari objeví, ale i v jiných scénách. I to zmizení na konci - jak šátek odfoukne závan vzduchu - je natočeno dokonale. Člověk si najednou uvědomí, že není potřeba naturalistických scén, stačí náznak a divákova fantazie. Řekl bych, že jde o hodně povedené dílko. A představitelka Hari - zde v hercích v této chvíli, kdy komentář píšu, neuvedená Antonina Piljus - je fakt čupr holka, na kterou se moc hezky dívalo. Sama mi připomněla jednu moji dávnou lásku... ještě že u nás u paneláku není moře se silovým polem. ()

Galerie (11)

Reklama

Reklama