Rodina

Biják je to sice skvělý, ale přehlédnout za dvě hodiny něčí život je na každý pád depresivní zážitek. Šílené rozpětí 80-ti let kompenzuje Scolla sevřeností prostorného bytu. Sympatickým minimalismem pokouší podobně jako ve svých jiných topograficky ohraničených filmech [Terasa, Zvláštní den - žehnej LK blahé paměti, že ty filmy znám] svou neobyčejnou režisérskou kreativitu. Záběry komponuje do živých obrazů, mezi nimiž postavy početné rodiny přecházejí, aby očas parkovaly v promyšlených výjevech klasické elegance. Dělá tak filmařinu, která může sice někomu připadat kašírovaná, ale já si ji po mnoha filmech prodchnutých okouzlující náhodností a svobodnou kynetikou fantasticky užil. Scénář vrství archetypální rodinné situace způsobem, jež nezapřou v pravém smyslu toho slova osobní vklad autorů, některé z epizod by jednoduše, imaginace ne-imaginace, nešlo napsat z hlavy. Prostřednictvím uvádění desítek postav Scolla spolehlivě zajistí, že potkáte sebe i své blízké. Potvrzení, že je to na úrovni rodiny všude dosti podobné, není pod Scollovou taktovkou nijak frustrující. Spíš [tak nepateticky, jak to jen jde] dojemné. (11.05.2014)

V mnohém jakoby tento film navazoval na TERASU s tím rozdílem, že zde je časoosou dlouhý, v osmdesáti letech se rozevírající, ale i soustřeďující život muže z vyššího patra italské společnosti. Od prvních výkřiků kojence až po stále zájmuplné pohledy starce shlížejícího do zrcadla na svou podobu bezprostředně před rodinnou oslavou svého životního jubilea. První průhledy, upřené v tomto velkém zrcadle do minulosti, směřují až k počátkům italského státního a národního sjednocení, ty závěrečné naopak předjímají náš věk počínajícího XXI. století. V koncentrovaném pohledu-analýze tu prolne na pomyslné indikační pásce prakticky každý významnější ideový, kulturní nebo politický náraz, který se prochvěl italskou společností minulého století. Vedle brilantní, vynalézavé a skoro by se chtělo napsat až jímavé Scolovy režie jsme svědky fascinujícího výkonu dalšího giganta italské kinematografie Vittoria Gasmana, který tu na minimální ploše virtuózně zvládá neuvěřitelně velký počet značně odlišných lidských a věkových typů koncentrovaných do hlavní postavy. Jakýmsi ženským Gassmanovým antipodem, disponujícím podstatně menší plochou, ale harmonujícím s hlavní postavou neméně suverénním uměleckým výkonem je Fanny Ardantová. Italské podobenství přerůstá titul RODINY nejen v národním měřítku, ale i v časové dimenzi. Toto dílo ovšem plně ocení ti, kteří jsou s to se pohybovat - a nechat se oslovovat - velkou plochou, poznenáhlými vývojovými změnami a posuny a jimž je blízké okouzlení velkými syntetizujícími celky. (17.09.2007)

Nedávno jsem četl obsáhlý rozhovor s jedním ekologisticky orientovaným vědcem, který tvrdil, že sto milionů lidí pro tuhle planetu jednoznačně stačí a jakýkoli větší počet její ekosystém zatěžuje. Jak chce počet členů druhu homo sapiens zredukovat na přijatelnou míru, jsem se už naštěstí nedozvěděl, ale myslím, že při sledování Scolova snímku by se mu vrásky na čele prohloubily, když by spatřil, jak se rodinný klan hlavního hrdiny utěšeně rozrůstá. Tahle rodinná freska by se mohla připodobnit k známému románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu s tím rozdílem, že českého spisovatele zajímala především proměna společenských vztahů a samotné společnosti na pozadí příběhu jedné měšťanské rodiny, kdežto Ettore Scolu zajímá a fascinuje konkrétní lidský osud v proměnách času. Dějinné události, jako je vznik, vyvrcholení a pád fašistického režimu, poválečné budování demokracie a rozvoj konzumní společnosti, to všechno divák zaznamenává jen útržkovitě a jakoby na okraj. Režiséra zajímá konkrétní rodina, střetávání a míjení jejích příslušníků, lásky a neshody členů rodinného klanu. Jakkoliv má film více než 2-hodinovou stopáž, vzhledem k velkému množství postav a především k zachycené časové periodě je to nezbytné minimum, i tak je obtížné se orientovat v těch stále se nově objevujících tvářích dětí a vnuků. Celkový dojem: 80 %. (14.09.2009)

Rozsáhlý epos o životě učitele filozofie Carla (Vittorio Gassman, Andrea Occhipinti a malý Emanuele Lamaro). Je to pokrytec, který sice přebírá po smrti svého otce roli hlavy velké rodiny, ale neustále všemi pohrdá. Až na sebe sama. Nejvíce svým bratrem Giuliem (Carlo Dapporto, Massimo Dapporto, Alberto Gimignani a malý Joska Versani), který z protestu ke svému bratrovi se stává hédonistou. Stále čeká na uznání svého bratra, kterého se mu ale dostává velmi pozdě, až na sklonku života a jedinou oporu, lásku a porozumění nachází v Adelině (Ottavia Piccolo, Ilaria Stuppia a malá Consuelo Pascali), dceři jejich služebné. Carlo sice vášnivě miluje Adrianu (Fanny Ardant a Jo Champa), ale ze slabošství a strachu z padnutí na kolena si bere za ženu její sestru Beatrice (Stefania Sandrelli a Cecilia Dazzi). Na konci života ze vzteku a nenaplněné touhy dochází ke zjištění, že udělal ten nejlepší krok k udržení rodiny, i když s mouchami, jako jeho dcera Maddalena (Barbara Scoppa), která neváhá měnit partnery. A jedině Carlův syn Paolino (Ricky Tognazzi, Fabrizio Carusico a malý Allessandro Pizzolato) zjišťuje, že právě jeho otec je ten hloupý a nevyrovnaný. Stojaté vody rodiny rozhánějí tety Margherita (Athina Cenci), Luise (Alessandra Panelli) a Ornella (Monica Scattini) a svérázný bodrý strýček Nicola (Renzo Palmer). Je to úctyhodně dílo smutné ve svém starnutí a pomíjivosti krás života a v tom, že člověk málokdy najde odvahu udělat to, po čem doopravdy touží. (22.06.2010)

Tyjo lidi, ty charaktery byly vykreslené, kostýmy a masky úžasné a příběhy jednotlivých postav parádní. Zajímavá ukázka jednoho života behěm 120ti minut, ale nějak jsem se u toho nudila...asi proto, že jsem měla guláš v tom, kdo kdo je a když jsem se konečně zorientovala, tak se děj posunul v čase a zase všichni vypadali jinak... (18.11.2008)