Stará puška

Kdybych zde napsal cokoliv oslavného na herecký výkon Philippe Noireta i Schneiderové, nedokázal bych nikdy dostatečně vyjádřit pocity, které jsem měl po shlédnutí tohoto dramatu. Na každého diváka, který má v sobě pevně zakořeněné charakterové prvky spravedlnosti a nenásilí musí nutně tento snímek silně zapůsobit. Prostě, ... tohle chce vidět a filmově prožít. (11.06.2007)

Dnes již klasické dílo francouzské kinematografie tažené neobvyklou, ale působivou hereckou dvojicí Schneidrová-Noiret, je osobitým a hlubokým dílem o míře, hloubce a dosahu nenávisti v srdci jinak velmi kultivovaného a lidského srdce, jemuž byly nemilosrdně vzaty všechny kotvy jeho života. Mravní normy, jichž se dovoláváme, mají nikoliv absolutní, ale naopak nanejvýš relativní platnost; kdyby tomu mělo být jinak, nevítězilo by v našem žití dobro a světlo, ale zloba, zlo a temno. Nesmyslný zákrok skupiny Waffen SS, kvapně ustupující před spojeneckými vojsky, tolik svou věcnou nesmyslností připomíná naše Ležáky či Ploštinu nebo oba karpatské východoslovenské Komárniky, že z toho až mrazí; logicky, z povahy věci, nemůže nezůstat bez náležité odezvy. Lékařova msta, skvěle zahraná vynikajícím Noiretem, je nejen aktem jedince, ale i symbolickým činem-podobenstvím. Hrůza války nedoléhá jen na oněch 10-15 mrtvých Němců, kteří, podléhajíce skupinové sugesci, se nakonec likvidují navzájem, ale rovněž na zdánlivě úspěšného a plně uspokojeného hlavního hrdinu; náznaky šílenství, nejspíš schizofrenie, které se u něj projevují v závěrečných sekvencích tohoto díla, mluví za vše (en passant se mi tu objevují závěrečné scény KUKAČKY V TEMNÉM LESE, kde se stejnou zacílenosti vůči svým samozvaným, rovněž esesáckým rodičům jedná statečná česká dívka). Retrospektivy, které děj neretardují, ale prohlubují a osvětlují, zprostředkovaně naznačují hloubku a zrůdnost nacistického zločinu a současně dávájí velké pole pro předčasně zesnulou rakouskou herečku. Završují tak a vymezují zážitek, který nám STARÁ PUŠKA, toto nepochybně zralé klasické dílo, stále nabízí. (09.12.2009)

Ach. První zhlédnutí mě tehdy úplně rozsekalo. Noiret s rozlámanýma brejličkama a likvidující nácky, využívaje výhody domácího prostředí, mi přišel neobyčejně působivý. Jenže s uplynutím roků už to není ono. Způsoby vyvraždění německých vojáků jsou stále velmi neotřelé a rafinované, problém je, že si je trošku pamatuju, takže odpadá "oh" moment. Flashbacků a hlavně Romy Schneider je taky trošku moc a jenom zpomalují děj. Přesto si film zaslouží čtyry hvězdy. Minimálně za konec a plamenometovou scénu. (21.09.2009)

Původně jsem si myslel, samozřejmě podle názvu, že film bude vyprávět o nějaké staré pušce (rozuměj staré rachejtli). Těsně před začátkem filmu jsem si ale přečetl obsah a byl v podstatě nadšen. Válečná tématika a ještě v rámci staré dobré filmařské Francie? To nemůže být zklamání. A také že ne. V první polovině Vám tvůrci vytvoří důvod se mstít a ve druhé půlce Philippe Noiret vytvoří postavu, kterou bych do něj nikdy neřekl. Postavu muže, který se začne mstít. A věřte mi, že potkat za války člověka, který se jde mstít, tak můžete počítat se štěstím, když si nepůjde pro Vás . Ve filmu je to samozřejmě něco jiného a tak sledujete a vlastně ani nemrkáte...až tak dokáže francouzská kinematografie sedmdesátých let být silná. (12.06.2018)

Ví se o mně, že žeru filmy z okupované Francie. Většina je komedií, ale dramata zasazená do nádherné země mají jedinečnost. Film, v němž se hlavní hrdina plíží kanálem a prochází tajnými zdmi starého zámku, aby jednomu Fricovi po druhém rozčísl úsměv kulovnicí, se musí líbit klukům, chlapcům i pánům. Je hodně naturalistický a scény znásilnění a zabití jsou tvrdé, připadá mi ale, jako kdyby tvůrci schválně šli nejtvrdší z možných cest, aby diváka otupěli, šokovali, ale neznechutili. Úžasný film, jemuž jsem musel dát přednost v českém dabingu (Jaromír Meduna) a k němuž si seženu titulky. (12.11.2017)