Pěna

Mousse je film, který se na letošním Febiu pouštěl před filmem Meanwhile od Hala Hartleyho. Šanci vidět film od jednoho ze svých nejoblíbenějších tvůrců, jsem těžce vykoupil touto extrémně dlouhou kravinou. Je vlastně poměrně zábavné hodnotit Pěnu v kontextu filmu, kterému předcházela. Hartley se pravidelně snaží o neotřelý výraz, hledá jedinečné a specifické možnosti filmového média a v tvorbě dosáhl vlastní autorské poetiky. Při této cestě se mu daří poměrně osobitě a nenuceně postihnout současnost, reflektovat dnešního člověka i důležitá společenské témata. Uvedení Mousse jako předfilmu, je pak od dramartugů festivalu zdvihnutým prostředníčkem do obličeje všem zajímavým tvůrcům a jejich snaze o originalitu. Ale k samotnému filmu.. O čem to je? Netuším. Ve stylu Švédských filmů jsou všechny postavy dost ošklivé (což zde má být asi komické), ohyzdné pak jsou i některé záběry. Vyprávění se rozpadá v nekonečně protahované humorné epizodky (policajti vypráví fóry), které k ničemu nevedou. Chyběla mi zde jakákoliv promyšlenější koncepce, nebo něco čeho se držet. Nemyslím si, že pár groteskních motivů a přepálených událostí jsou legitimním odůvodněním k tomu, aby měl být takový film natočen. Z hlediska žánru je to zjevně pokus o švédský Six Shooter - scénáristovi ovšem očividně chybí genialita Martina McDonagha. Tahle komedie, které se nikdo nesmál pak vrcholí závěrečnými titulky, které jsou.. prostě nekonečně dlouhé. Poskakující drůbež u žluté zdi, do které jsou vypáleny jména tvůrců, se tváří, jako bychom celou dobu koukali na crazy komedii. Nakonec ovšem jde jenom o poslední ze symptomů absolutní vnitřní nesoudržnosti tohodle patvaru. - (samozřejmě je možné tenhle komentář číst s určitým odstupem - pro mě je to film, který mi narušil zážitek něčeho, na co jsem se těšil 2 roky) (20.03.2013)