Bulharské smuteční písně

Ty popěvky (spíš než písně) by se poslouchat daly, tedy kdyby nebyly narušované neustálým, uřvaným a táhlým vzlykáním…což je „trošičku“ problém, když to v tomto filmu k sobě neoddělitelně patří, že. Nevidím v tom krásu, ani duchovní přesah, snad jen možný způsob vyrovnávání se s odchodem (terapie pláčem?). Chápu, že to bylo součástí folkloru, ale sledovat něco tak otravného, přežitého a (samozřejmě?) s náboženstvím spojeného mě zcela minulo (a to asi ještě můžu být rád za to, že jsem textům písní rozuměl naprosto minimálně). Beru to jako (pro mě osobně) ojedinělý vhled do tradic, ale to je také tak všechno, sám bych se takového „obřadu“ osobně účastnit rozhodně nechtěl (a být nebožtíkem, tak po chvíli radši obživnu a uteču, než to monotónní brečení poslouchat kdoví jak dlouho a ještě u toho nasávat výpary kořalkou posilněných plaček…). Za mě to budou milosrdné 2*. (24.09.2015)

Etnografický dokument. Polhodina autentických spevov plačiek z rôznych bulharských regiónov. Plačky - ženy v čiernom oblečení a šatkách spievajú piesne, uľahčujúce odchod duše mŕtveho z tohto sveta a napomáhajúce prechodu do iného. Tak aby duša zbytočne neblúdila a nesnažila sa vybaviť nevybavené v akomsi medzipriestore. Piesne znejú naprieč regiónmi veľmi podobne (ťahavý nariekavý spev), čo po cca pätnástich minútach začne spolu s monotónnym obrazom čiernodeniek mierne unavovavať. Myseľ diváka začína oscilovať medzi svetmi, fyzické telo nebadane levitovať. Profesionálni i amatérski zberatelia piesní, národpisci i folkloristi dávajú plný počet. Poznámka: Plačky fungovali aj na Slovensku. Napríklad v niektorých horehronských dedinách boli donedávna neodmysliteľnou súčasť pohrebného rituálu. V jednej z izieb domu ležala niekoľko dní rakva s mŕtvolou, k nej chodili z dediny plačky v čiernom (skupinka postarších nábožne založených žien). Posadali si okolo truhly a hodiny sa modlili a kvílivo spievali. Mal som tú česť jeden z obradov osobne a poviem Vám, mrazivo silné spomienky mám z tohto zážitku dodnes! (18.12.2013)