Hobit: Bitva pěti armád

Bitva pěti armád je mohutná, než se k ní děj ale dopotácí, stihne divák sežvýkat středně velké balení popcornu (doporučuji vřele, žehlit nebo plést v kině nemůžete a bez doprovodné činnosti se první hodinu budete nudit, a to i pokud jste muž a tudíž zvládáte jen jednu činnost naráz). V první hodině je 'drak mrkef' a přilétnou havrani. Pateticky tam toká Zelený lísteček 'když ona, tak i já', což předvede ještě tolikrát, že to otravuje. Pavéza ukáže, co se stane, když se trpaslík dostane ke zlatu, Pratchett to v Zeměploše dokonale dotáhl k absolutnu popěvkem zlato, zlato, zlato, zlato, zlato. Kde že se to zasekl Gandalf a jak dostat ježka z klece ven? Ještě že je tu svaz elfích turistů, který vede Galadriel se svým vysoce loajálnim zetěm z Roklinky. Když se holka naštvala, říkala jsem jí v duchu: "Zklidni se, Samaro!" Jenže tady tím kruhem jsou jen prsteny moci. Kdo je z kouzelníků ten, na kterém toho ve finále visí nejvíc? Podle očekávání ten, který pochopil, které zvíře vyniká magickými schopnostmi. Drak, jednorožec ani pták Noh to nejsou, tím zvířetem je totiž králík. (Jaká je přirozená reakce vnímavé lidské bytosti, když vidí králíka? "Ten je kouzelnej!" vidíte, ví to každý.) Elfové by byli skvělí spartakiádní cvičenci, to, co předvedli, by museli secvičovat nejmíň dvě sezóny. Museli by, pokud uvěříte na elfy, což vám nějak nebude lze. Abych nebyla na elfy jen zlá (ale tak nějak mě iritovali, že bych je nejradši vyvraždila do posledního), jízda na sobovi je královská. Kdyby místo toho nádherného zvířete v boji zemřela Tauriel, byla bych spokojenějším a určitě i méně ubrečeným divákem. Na téma smrt si jistě nějaký zdatný angličtinář pohraje se slovy kill Kili a vytvoří ostrovtipnou slovní hříčku. Velmi mi v té bitvě chyběla krev, nejsem krvelačná, ale takhle ta smrt v dramatickém hávu vypadá jak boj několika oddílů slaměných panáků. Ať se propadnu do Západního Německa, jestli tomuhle věřím. Tam se tedy snažil propadnout hlavně Legolas. Zatímco hrdinní hrdinové bojují, nehrdinný, o to však reálně statečnější, hobit v postavení Pierra Bezuchova u Borodina dumá, kam si stoupnout, aby nepřekážel. Pak zazní známé hudební motivy a následuje hromadný funus těch, kteří byli v ději zapamatovatelní jen proto, aby si pozůstalí ušetřili tesání náhrobků. V závěru děje Gandalf s Bilbem sedí na schodech a to, co předvedou, až děsivě připomene závěr mnohé epizody Sexu ve městě. Jistě se najde mnoho skalních fandů, kteří až do zfilmování Pána prstenů o Tolkienovi ani neslyšeli, za vrchol fantasy považovali O letadélku Káněti, zato nyní budou mít mnoho hypertrofovaných pochval i k tomuto příběhu ze Středozemě. Já se u posledního filmu z téhle ságy (zapřísahám Tě, Petere) společně s Alfridem ptám: "Myslel někdo na děti?" (14.12.2014)

Nejsevřenější a nejvyrovnanější film celé trilogie, který mi ale nedokázal vyvrátit ani jednu z pochybností, které mě Hobitem provázely. Přes všechnu křečovitě zdůrazňovanou epičnost je trilogie bohužel velmi plochá, chybí ji skutečně zajímavě strukturované charaktery (vlastně jediný, kdo vedle Bilba projde nějakou dramaticky podchytitelnou změnou, je Thorin), dodané linie jsou otřesně plytké a trojice filmů předloze nedodala hloubku, ale spíš lunaparkový balast nekriticky dlouhých akčních scén. Samotná Bitva pěti armád překvapí, protože i po Gondoru a Helmově žlebu dokázal PJ vytvořit svěží, přehledné a choreograficky nápadité obří scény (armáda trpaslíků a ryšavý školník Willy na obřím praseti patří mezi pár posledních věcí, které jsem ještě v životě chtěl vidět). Bohužel od chvíle, kdy se na plátně nečekaně zjeví obří kamzíci, se z epiky přesouváme do prvoplánované tolkienovské arkády, soft verze Mortal Kombatu vycpané tunou klišé a WTF scén (Legolas a jeho prznění gravitace už snad nemůže bavit ani Petera). Poetické kouzlo ticha a čištění fajfky, které na samém konci předvede Gandalf, je tak v trilogii pohříchu dost ojedinělé. Popravdě, nejvíc mi asi utkví digitální červánky a posedlost tvůrců klást epické důrazy skoro na každou scénu, takže nakonec se skoro všechno jeví jako prkenné divadlo - navíc scenáristicky o stupeň slabší než třeba brilantní "Who am I, Gamling?" monolog krále Théodena. Jako teaser na prstenovou trilogii Hobit funguje, dokážu si představit, že moje dítě z něj bude za pár let u vytržení. Až vyroste, dá mi nicméně určitě za pravdu, že původní trojice filmů zůstává ve své větší tlumenosti a vyšší filmařské obratnosti nedostižná. Nebo dostane na prdel. (11.12.2014)

Hobit bez hobita aneb ani cesta tam a ani zpátky. Více než kdy jindy je „trojka“ Hobita dílem dvou režisérů. Jednoho (říkejme mu třeba PJ), který rozumí postavám, konfliktům mezi nimi i v nich a vystačí si s přesně obsazenými herci. Jakmile mají plátno pro sebe Bilbo, Thorin či Gandalf, tak to funguje způsobem, který mnohdy přináší ty vůbec nejlepší i nejpůsobivější momenty z obou trilogií. Jenže pak je tu ještě druhý režisér (říkejme mu třeba CGI PJ), který ztratil cit pro míru dobrého vkusu. A ten si dává na celé (pře)dlouhé pasáže pohov a nechává pracovat počítače. Tam kde slouží efekty ději či výjevům, tak nelze mít výhrad. Tam kde slouží čistě „pro sebe sama“ a jsou přepálené jako v případě (bohužel ani zdaleka pouze) rádoby cool skopičin elfěte Legolase je člověku za CGI PJe skoro až stydno. Tam kde si v minulosti PJ vystačil s deseti vteřinami „cool Legolase“, tam je CGI PJovi deset minut málo. Naštěstí i tak má ten první z nich ve výsledku stále ještě navrch, ale přeci jen je (ne)poměr (ne)vkusného na pováženou. O to více, že tentokrát více než kdy jindy bije do očí, kde co chybí a bude doplněno až v prodloužené verzi; přednost dostalo vše akční na úkor postav, motivací a podobných "nadbytečností". Typickým příkladem je finále; několik minut se to efektně (a ne nutně vždy i efektivně) bije hlava nehlava, ale nic moc z toho, aby následně jedna mlčenlivá momentka posmutnělého Bilba a Gandalfa s dýmkou řekla naprosto vše. A tak je v této části se vším. Prodloužená verze je pak zajímavá především v tom, že ještě akcentuje oba ty protichůdné přístupy; a tak tu je mnohem více skvostných charakterových momentů, stejně jako i více oné odosobněné přestřelené CGI akce. (11.12.2014)

Tak máme za sebou zřejmě poslední dobrodružství ze Středozemě a já při této příležitosti trošku poruším pravidla a svůj komentář nevěnuji jen filmu, ale i duchovnímu otci celé filmové ságy ze Středozemě, jehož jméno zní Peter Jackson. Mám k němu ohromný respekt a obdiv za to, že se pustil do zfilmování něčeho tak náročného jako je Pán prstenů a Hobit. Musím se přiznat, že já bych radši vyprstil plukovníka vietkongu světlicí než natáčel Hobita. Proč ? Protože bych nikdy nedokázal dát do pohyblivých obrazků, tolik lásky, přátelství, odvahy a nebezpečí. Protože bych nikdy neuměl vážný souboj na život a na smrt odlehčit takovým způsobem, aby to nepůsobilo trapně. A hlavně, protože bych nikdy nedokázal prostřednictvím filmu vrátit dospělý lidi do dětských snů, kdy si každej z nás přejeme být statečný jako Aragon, moudrý jako Gandalf, vznešený jak Elf, řídit se hlasem srdce jako Hobiti a umět žrát jak Gimli. Za tohle všechno pana Jacksone velký díky. Velký díky, že jste v dnešní době udělal šest filmů, který jsou krásný na těle i na duchu. Což samozřejmě platí i na poslední díl Hobita. Dračí prolog je natočen velmi přehledně a milovníci větších táboráčků budou u začátku filmu slintat určitě víc na hasiči. První půlka filmu se věnuje hlavně vykreslení povah hlavních postav. K této části nemám co vyčíst, byla odehrána i natočena na vysoký úrovni a ani chvíli nenudila, ale stejně jsem se už nemohl dočkat závěrečné matky všech filmových bitev. Tu jsem samozřejmě dostal a užil si jí záběr po záběru jako dlouho nic. Přehledně a nepřeplácaně natočený masovky, mnoho osobních soubojů jeden na jednoho, jeden na přesilu, který nepostrádali kvalitní choreo, originální nápady i zábavné vsuvky. Zkrátka opravdová filmařská lahůdka. Moc se mně líbil i dialog o lásce mezi Thranduilem a Tauriel, krásně napsaný a ještě líp zahraný. Pokud u triologie Pána prstenů nemám pořád ještě jasno, který díl se mně líbí víc, tak u té Hobití mám po dnešku světlo. Pět armád prostě mělo vítězství už v názvu. (11.12.2014)

Dal jsem tomu odstup, abych se nesvezl na vlně očekávání (a následného nevyhnutleného zklamání). A vyplatilo se. Ano, Hobit není Pán prstenů. Ale sakra, Jackson to - vzhledem k předloze - dostal tak blízko, jak jen mohl. Bitva pěti armád očividně nejvíce trpí zásahy střihačaských nůžek (orientovat se v první hodině je docela umění), pak ale film nabere spád a epičnost, která už té prstenové klidně může konkurovat. Možná jí i překonává, protože tu padne až neobvyklý počet hrdinů. Prostě a dobře, za mě palec nahoru a nebojím se tvrdit, že to Jackson zvládl nejlépe, jak mohl. Teď jen počkat na rozšířené verze... (06.09.2015)