Frances Ha

Presne toto chcem vidieť od amerických nezávislých filmárov. A chcem to vidieť občas aj v našich kinách. Greta Ggerwig je na plátne v podstate nonstop, nie je nijak extra "cute", ale celkom milá a pomerne sympatická je. Je jej zásluhou a zásluhou scenára a réžie, že mi nikdy ani na chvíľu nezačala liezť na nervy. No a čo sa tu deje? No žije sa život dvadsiatnikov, ktorí možno ešte tak presne nevedia, čo chcú v živote robiť, či chcú mať niekedy decká, kto je ich typ a či sa vôbec hodia na randenie. Nie všetky dialógy znejú absolútne autenticky, ale možno je to tak lepšie. (30.07.2016)

Frances je sympatická milá osoba, která jak se mi zdá, stále hledá v životě to pravé ořechové. Takový úlet, jako je třeba pouhý výlet na víkend z New Yorku do Paříže, vystihuje její povahu o tom, že v životě by měl člověk žít podle toho, co jak přichází, ikdyž touha po stabilitě a kariéře je větší. Oddychový snímek pobaví ani neurazí. (02.07.2013)

Za poslední tři roky jsem žila ve třech různých bytech s lidmi, z nichž nikoho jsem před třemi lety neznala. I proto se nejspíš dokážu částečně ztotožnit s tímto černobílým dílkem, které poměrně realisticky ukazuje, jak důležité jsou pro nás vztahy s ostatními. Asi bych ho tedy nepřirovnávala k filmům Woodyho Allena, protože ty jsou přece jen desetkrát vtipnější, a rozhodně bych se zdráhala tvrdit, že na vás zanechá výraznou stopu a zůstane vám na měsíce v paměti. Nic to ale nemění na tom, že mě Frances Ha bavilo sledovat. (29.06.2013)

Tento film je esence všech možných klišé amerického nezávislého filmu, jehož tvůrci vzhlíží pobožně ke svému guruovi Woodymu Allenovi, ale sotva se mu přibližují. Film o mladých newyorkských intelektuálech a umělcích s problémy marginálního významu a marnými, nedotaženými pokusy o humor. Frances Ha je cosi jako remake Manhattanu, akorát to netočil Allen a místo neurotického Allena v hlavní roli tu máme zoufalou tanečnici, která neví, co s životem. Ježto mě už samotný Manhattan dost nebavil a k Allenovi mám rezervovaný vztah, tak u téhle nápodoby jsem trpěl téměř od první minuty. (28.06.2013)

Během filmu mě popadl nejprve mírný, ale postupně sílící pocit, že bych se měla zabít, a po náhlém a nepřipraveném happy endu se ještě zdvojnásobil, místo aby opadl, což je zajímavé. Ačkoliv se souznění duší mezi mnou a filmem spíš nekonalo (některým zobrazeným přátelstvím - a možná všem - jsem nerozuměla a necítím ani potřebu se jimi dál zabývat), tak jsem ocenila vidět takový typ dívky existovat na plátně. A ačkoliv mi řešení toho putování nepřipadalo plynulé (působilo to spíš jako zlatý sen patologického lháře, jako vize toho, co Frances vypráví v Paříži do telefonu), tak jsem ráda, že součástí toho sebeznovuvynalézání nebyl muž a láska. (12.02.2016)