Zvrácený

Hrozně zvláštní film, který v žádném případě není zajímavý jen tím, že je vyprávěn od konce po začátek (podobně jako Memento, jen je mnohem zvrhlejší a odpudivější) , ale především tím, že je neskutečně naturalistický (a tím nemyslím tunu masturbujících a kopulujícíh chlapíků v homo-ero-baru) a je to přesně ten film, kde násilí na obrazovce je tak nepříjemné, že i mě se chtělo dívat jinam a v případě jedné dost zásadní scény jsem přeskočil několik desítek sekund, protože mi z ní bylo fyzicky špatně. A to všechno doprovází pevné výtvaré cítění, které koresponduje s tím, co divák ví o ději. Čímž myslím toto - divák na začátku neví nic, mnoho toho nechápe, takže kamera sebou hází jako na vlnách rozbořeného moře (žádné magořivé střihy, nebo třesení, jen plynulé, ale rychlé pohyby) za zvuku monotónní hudby a je velmi těžké se zorientovat a postupně se vytrácí jak magořivá kamera, tak hudba a na řadu přichází dlouhé statické záběry s nulovou zvukovou kulisou a to přesně v době, kdy divák dostane k dispozici všechny indicie a ví, co se stalo a proč... Je to silnej film, ale jakkoliv je dobrej, tak je i sakra nepříjemnej. PS: ignoruju první minuty filmu a taky nechápu oficiální text distributora, který jsem před sledováním naštěstí nečetl, protože by mi zkazil hrozně moc ze zážitku (20.01.2019)

Scénář: Gaspar Noé .. Náročnost úvodní obrazové kompozice, neposedná a neklidná kamera dělá už od počátku tento snímek těžce stravitelným. Záběry ostře kontrastují s pozdější klidnou atmosférou a dlouhými pasážemi bez jediného střihu. Stejně kontrastní je i příběh, začínající krutou pomstou a přes staticky natočené znásilnění se přenáší až k nahlédnutí do vztahu osob postižených tímto zločinem. Nechutné a drsné záběry nepochybně zvednou vlnu zájmu, ale chtělo to trochu víc promyslet, než jen téma zpracovat obráceně, inverzně, zvráceně.. (27.04.2006)

Hm, jaký to zajímavý vjem, skoro se mi během závěrečných sekvencí filmu dralo na mysl, že jsem byla proti svojí vůli vzdělána. Procházím teď jakýmsi obdobím života, kdy mám tendenci vymezovat se vůči své předchozí etapě, kdy jsem adorovala filmy zobrazující násilí (zejména) proto, že jsem si připadala jako veliký borec, že se na to vůbec vydržím upřeně dívat a neucukávám pohledem někam vedle. Přirozenou reakcí na to je, že teď mám zase tendenci jakýkoliv film, který dle mého "neopodstatněně" zobrazuje násilí, velmi brzy odsoudit. Během první poloviny sledování Irreversible jsem si zformovala názor, že film je zbytečný a nesnaží se nic říct, jenom šokovat "ty slušné" a tak dále a tak dále. Jenomže potom... ta zelená tráva! Ty květované šaty! Ta deka! Ta kniha! - V době psaní tohoto původního komentáře, v roce 2011, bylo hodnocení tři hvězdičky. Dnes, 2012, chápu, že čas vše zničí, a hodnocení zvyšuji na pět. ♥ (09.01.2011)

Hodně dlouho se mi nestalo, že bych bojovala sama se sebou a s tím, co si mám o filmu myslet... Jsem v šoku, psychicky vyčerpaná, ale zároveň i znechucena ale nevím, jestli z toho co jsem (ne)viděla, nebo z toho zpracování? Tenhle experimentální pokus jak s kamerou, tak střihem na mě působil bohužel opačně než měl. Osobně říkám, že vidět film popředu, tak ty „dvě“ silné scény prožívám o hodně víc a proč? Protože bych se s hlavními hrdiny sžila ještě víc a poté bych tu chaotickou kameru chápala též o hodně víc.. Bohužel pro mě mi požitek kazilo i to, že jsem o těch dvou scénách slyšela už před puštěním, ale nebýt toho, film bych vypla po několika minutách.. Každopádně vím, že mě film nenechá nikdy chladnou i když už o něm nechci nikdy slyšet.. Do jisté míry mě mrzí, že to dílo nechápu tak jako uživatel Matty, který to ve svém komentáři popsal dokonale.. Já mám v sobě asi jakousi clonu, která mi brání tohle dílo strávit.. Jediné co vím teď přesně, že moje cesta nocí nebude už nikdy příjemná.. (22.03.2011)

Francouzský provokatér Gaspar Noé dělá ve ZVRÁCENÉM psí kusy, aby nějak, respektive jakkoli ozvláštnil jednoduchý příběh a zaujal diváky, ať už ulítlou (doslova) kamerou a la zpomalený pohled letící mouchy, veledlouhými depalmovskými záběry, obrácenou chronologií scén jako Nolan v MEMENTU či otevřenými scénami sexu a násilí. Jenže z neposedné kamery brzy začnou bolet oči a člověka přestane bavit luštit, co je zrovna v obraze, maximálně retardovaný děj v druhé půli nudí a scény zabití minimaxem a znásilnění Monicy Bellucci mají díky vyprávění příběhu od konce jen omezený emocionální účinek, protože o aktérech těchto scén při nich ještě nic nevíme. Noého vizuální exhibování a experimentování s formou navíc kazí zážitek z realistické podívané. (14.08.2006)